Unfulfilled mission (with Winter Soldier)

4. kapitola

V minulém díle

Z boční kapsy batohu jsem vytáhla malý kompas. Otáčela jsem se kolem své osy do té doby, než šipka kompasu ukazovala na sever a potom jsem se svižným krokem vydala pryč.
_________________________________________________________________________________

Les začal pamalu řídnout a já si všimla jakési cesty na jeho okraji. Ještě více jsem zrychlila svůj krok. Z malé cesty se nakonec vyklubala stará asfaltová cesta, na kterou se vešlo stěží jedno auto, a která byla z větší části rozpukaná. Nejspíš tu nikdo moc často nejezdil, a proto nebylo nutné jí nějakým způsobem opravovat. Ale ten pocit, že konečně stojím na relativně pevném povrchu, který s velkou pravděpodobností vede někam do civilizace, mi dával alespoň malou naději na přežití a splnění mé mise. Úplně jsem však zapomněla na déšť, před kterým jsem pod hustými stromy byla chráněna. Tady, na silnici, jsem jím byla znovu smáčena, a mé již skoro suché oblečení začalo znovu pomalu vlhnout a lepit se k mé pokožce. Zpátky do lesa jsem se vrátit ale nehodlala, a tak jsem se musela smířit s deštěm.

Sundala jsem si ze zad batoh a trochu se napila. Vyndala jsem z kapsy batohu mapu a schovala jsem se s ní pod stromy na kraji cesty, aby se mi nepromočila. Chvíli mi trvalo, než jsem se na mapě zorientovala a našla mou aktuální polohu. Nebudu zapírat, že mi to zabralo opravdu hodně času, protože další věcí hned po běhání, která nebyla mou silnou stránkou a kterou jsem ze srdce nenáviděla, byla orientace na mapě. Má nejhorší noční můra je tedy orientační běh. Jen při pouhém pomyšlení na orientační běh mi přeběhl mráz po zádech. Všechno jsem složila do batohu, hodila si jej na záda a utáhla si na něm popruhy. Vydala jsem se na pravou stranu silnice. Asi deset kilometrů tímto směrem totiž měla být nějaká malá vesnice. Možná tam bude nějaký signál, abych se někomu dovolala.

Za sebou jsem uslyšela zvuk motoru. Ohlédla jsem se přes rameno, na silnici ale nikdo nebyl. Pokračovala jsem dál v domnění, že se mi to jen zdá. Zvuk motoru však stále nabíral na intenzitě. Teď už jsem byla stoprocentně přesvědčená o tom, že tu je někdo další. Znovu jsem se ohlédla. Z lesa se náhle vynořila obrovská černá motorka. Zář jejích světel mě na chvíli naprosto oslepila. Rukou jsem si zakryla oči. Když mi světlo přestalo svítit přímo do obličeje, otevřela jsem oči, abych zjistila, kdo se to ke mně právě blíží. Ale než jsem ho stačila pořádně zaregistrovat, výstřel z pistole, kterou svíral v ruce, mi ihned prozradil totožnost neznámého. Na nic jsem nečekala a vpadla zpět mezi vysoké smrky. Uslyšela jsem ještě pár výstřelů, to už jsem se ale snažila vyhýbat větvím, které nebezpečně trčely ze stromů zrovna ve výšce mého obličeje. Ztěžka jsem oddechovala a snažila si nepřipouštět, že mě našel. ON mě našel.

_______________________________________________________________________________________

Tak, je tu další díl a v něm se už konečně objevil Bucky. :D Vím, že mé kapitoly nejsou nijak zvlášť dlouhé, ale přijde mi, že je lepší přidávat častěji kratší kapitolky, než dlouhé kapitoly v dlouhých časových intervalech. Co myslíte? :D

Pokud máte jakoukoliv připomínku, klidně mi jí napište. Tohle je totiž první povídka, kterou nějakým způsobem publikuji a na které mi opravdu záleží.

Váš nataluch1