Unfulfilled mission (with Winter Soldier)

8. kapitola

V minulém díle

Nedívala jsem se na něj až do chvíle, kdy se postavil přímo přede mě. Když jsem k němu vzhlédla, celé tělo mi náhle ztuhlo a já se nemohla ani pohnout. Přímo u mé hlavy spočívala hlaveň jeho pistole.

Prudká rána do spánku mě dokonale dokázala dostat ze hry.
______________________________________________________________________________

Pohled Buckyho (o 19 hodin dříve)

Sekání dříví byla v poslední době jediná činnost, při které jsem dokázal vzdorovat všem nepříjemným vzpomínkám, které mi byly jako jediné ponechány. A stejně tak jako včera jsem se i dnes, po další hrůzou probdělé noci, rozhodl nasekat trochu dřeva.

Mechanicky jsem půlil předem připravená polena a srovnával je do úhledných komínků vzadu za domem. Užíval jsem si pocit euforie, kterého se mi dostávalo při každém máchnutí sekery rozlévajícího se po mém těle.

Moje bublina svobody se však rozplynula v tichém hučení motoru přijíždějícího auta. Roztěkané lidské smysly by příjezd takového auta ani nezaregistrovaly, avšak moje uši se soustředily pouze na tento potichý hukot, který oznamoval jediné. SMRT. Bohužel ne tu mojí.

Sekeru jsem zasekl do ztrouchnivělého špalku, posbíral ze země poslední polena a vydal se přesvědčit, že zvuk motoru není pouze halucinace vytvořená panickou hrůzou.

Před domem stálo černé auto s tmavými neprůhlednými skly. Dveře u spolujezdce se otevřely a z nich vystoupil postarší muž oblečený v černém obleku. Zabouchl za sebou a pomalým krokem se ke mně blížil. Stačil jeden pohled do jeho umělého obličeje a měl jsem co dělat, abych skryl svůj hněv.

„Přeji krásný podvečer, vojáku," řekl s úsměvem, pokládajíc mi pravou ruku na rameno. „Půjdeme?" Koženým kufříkem v levé ruce pokynul ke dveřím domu. Bez jediné odpovědi jsem se rozešel určeným směrem.

„Co vaše pravá ruka?" zeptal se, odkládajíc svůj kufřík na stůl. Já však rozhodně neměl náladu s ním nějak konverzovat.

„Mohli bychom přejít rovnou k věci?" zeptal jsem mírně naštvaným tónem, aniž bych jakkoliv odpověděl na jeho předešlou otázku.

„Samozřejmě," znovu se usmál a posadil se ke stolu naproti mně. Hbitě kufr otevřel, vyndal z něho všechny papíry a nakonec i dno celého kufru. Zde byla schovaná přihrádka na tajné dokumenty. Vytáhl z ní tmavě rudou složku, podávajíc mi ji k prohlédnutí.

„Naším dalším problémem je mladá agentka Elizabeth Johnson. V tuto chvíli se nachází asi 60 kilometrů jihozápadně odsud," na chvíli se odmlčel, vytvářejíc dramatickou pauzu, a poté dodal: „Váš úkol je prostý, ZLIKVIDOVAT!" Vytrhl mi složku z rukou na znamení, že více již vědět nepotřebuji.

Dříve jsem se snažil dozvědět důvod, kvůli kterému mám zabíjet nespočet lidí. Avšak na každou mou otázku proč? se mi vždy dostávalo stejné odpovědi. „Protože to po vás chceme, vojáku. Je to vaše práce a povinnost."

Z mého chvilkového zamyšlení mě vytrhl zvuk zaklapnutí přezek kufru. Všechny papíry ze stolu byly již uklizené a já moc dobře věděl, co bude následovat.

_____________________________________________________________________________________

Tak, je tu další kapitolka a s ní slibovaný pohled Buckyho. S jistotou mohu prohlásit, že i další kapitola bude z jeho pohledu :3. Byla bych strašně ráda, kdybyste mi napsali, co si o této kapitole myslíte :).

Váš nataluch1