Unfulfilled mission (with Winter Soldier)

13. kapitola

V minulém díle

Když se mi začalo zatmívat před očima, mé ruce se automaticky vymrštily vpřed ve snaze odstranit cokoliv či kohokoliv, jež se mě snažil uškrtit, nic jsem však nenahmatala. Tlak však ustoupil a já znovu začala vidět ostře. S velkým překvapením jsem si uvědomila, že jsem si tak křečovitě svírala krk při zkoumání těch prapodivných sípavých zvuků, že jsem si sama znemožňovala už tak nelehké dýchání.
__________________________________________________________________________________

Otevřela jsem ústa ve snaze něco říct, bolest mých hlasivek mi však znemožňovala vydat jakýkoliv smysluplný zvuk, natož pak říci celé slovo či větu. Vzmohla jsem se jen na pár skřeků, jež by se daly nejlépe popsat jako škrábání nehtů po tabuli, a vzdala snahu dorozumět se s okolním světem použitím hlasu. Přestože jsem se ještě před malou chvíli nějakým nedopatřením snažila sama sebe uškrtit, bylo jasné, že problém mluvit jsem si nezpůsobila sama.

Znovu jsem ucítila stisk na mém hrdle, tentokrát byl však o dost hrubší a studenější. Celým mým tělem projela ostrá vlna chladu, která požírala každičký kus mého tělesného tepla. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje děsivě ledová hrůza. Podívala jsem se na své ruce, které mi křečovitě svíraly stehna a nekontrolovatelně se třásly. Tentokrát jsem to nebyla já, kdo mě škrtil. Zmateně jsem se rozhlížela kolem dokola, kromě mě však v pokoji už nikdo další nebyl. Bylo to, jakoby se všechen vzduch v pokoji rozhodl natěsnat co nejblíže k mému krku a nedovolit mým plicím si z něj vzít ani trochu. Znovu popadajíc dech jsem křečovitě semknula víčka a pomalu začala počítat do deseti. Celý tento stav byla pravděpodobně jen panická úzkost, jež se u mě z nějakého, zatím nejasného, důvodu objevila. Několikrát jsem se s tímto druhem poúrazové úzkosti setkávala u svých kolegů, kteří se vrátili z velmi náročné mise.

Když jsem však znovu otevřela oči, nestačila jsem se divit. Stála jsem na mýtince obklopené kolem dokola tmavými smrky. Ve vzduchu bylo slyšet tiché ševelení větru, ptačího zpěvu a mého sípavého dechu, který znovu mé tělo naplňoval úzkostí. A pak jsem ho uviděla.

Vyšel ze stínů a pomalým krokem se blížil ke mně. Najednou jsem nestála, ale ležela na břiše a nohou mi projížděla ostrá bolest. Ucítila jsem, jak mě uchopil zezadu za triko a vyzdvihnul mě na úroveň jeho očí, abych si ho mohla prohlédnout. Dostal mě, neměla jsem kam uniknout. Svou kovovou rukou mi obepnul krk, takže mi konečně začalo docházet, proč cítím po celém těle chlad. Přitisknul mě k nejbližšímu stromu, zpod opasku pravou rukou vytáhnul nabitou zbraň a její hlaveň mi přitisknul ke spánku. Pak bez zaváhání vystřelil...

S hrůzou jsem otevřela oči. Zběsilý tlukot srdce pomalu začal ustávat a já znovu začala dýchat přiměřeně rychle. Nejdřív jsem myslela, že to všechno byl jen velmi děsivý sen, ze kterého jsem se nemohla dlouhou dobu probrat. Když jsem však spatřila své levé lýtko, které bylo obvázáno dříve bílým, momentálně dost prosáklým rudým obvazem, pochopila jsem. Ač bych si moc přála, aby tohle všechno byl jen špatný sen, místo toho mi můj mozek konečně přehrál scénu posledních událostí, na které jsem se snažila tak usilovně vzpomenout.

Na jednou se mi před očima začaly míhat jednotlivé výjevy včerejšího dne, jeden za druhým, jako by mi někdo pouštěl hodně zrychlený akční film bez zvuku. Přestože jsem si celou tu dobu přála vybavit si všechny tyto myšlenky, tíha veškerého poznání na mě dopadla celkem tvrdě. A pohled na mou pravou nohu, jež byla v oblasti kotníku s pomocí železných pout spojená k pelesti postele mi nedodávala potřebný pocit útěchy.

______________________________________________________________________________________