Unfulfilled mission (with Winter Soldier)

5. kapitola

V minulém díle

Na nic jsem nečekala a vpadla zpět mezi vysoké smrky. Uslyšela jsem ještě pár výstřelů, to už jsem se ale snažila vyhýbat větvím, které nebezpečně trčely ze stromů zrovna ve výšce mého obličeje. Ztěžka jsem oddechovala a snažila si nepřipouštět, že mě našel. ON mě našel.
_______________________________________________________________________________

Adrenalin se mi začínal rozlévat po celém těle. Hlava a tělo jako by k sobě vůbec nepatřily. Zatím co hlava panikařila, tělo převzalo vedení a samo mě odnášelo do útrob lesa. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byl zběsilý tlukot srdce smíšený s mým těžkým oddechováním.

Ticho lesa prořízly další dva výstřely následované ozvěnou. Konečně jsem se dokázala probrat z jakéhosi transu zpět do úplné reality. Hlava převzala kontrolu nad tělem. Až teď jsem pocítila palčivou bolest na levé straně po žebry. Tentokrát jsem se ale rozhodla bojovat a nepoddat se. Vždyť by mě to stálo život. Ještě více jsem zrychlila, i když moje mokré kalhoty mi běh moc neusnadňovaly.

Uvědomovala jsem si, že je blíž než si myslím, neodvažovala jsem se to však zjistit. Ohlédnutím za sebe bych akorát ztratila svůj drahocenný čas, kterého bylo už tak málo. Nakonec jsem se nemusela ani ohlížet, jeho blízkou přítomnost mi prozradil jeho hlučný pohyb. Člověk by si myslel, že vrah jako on by v sobě měl mít určitou ladnost, se kterou by se dostal kamkoliv bez povšimnutí. To, co jsem za sebou slyšela, rozhodně nebyl ladný pohyb. Možná jsem mu ani za něj nestála. Možná jsem pro něj byla tak snadnou kořistí, že se rozhodl nevydávat zbytečně energii navíc.

Další výstřel. Než můj mozek vůbec dokázal zpracovat tuto informaci a nějak zareagovat, právě vystřelená kulka se mi skrz na skrz provrtala lýtkem na levé noze. Palčivá bolest způsobila chvilkové zatmění před očima. Ale i ta chvilka stačila k tomu, že jsem se skácela k zemi. Hned jak mi zmizely mžitky před očima, uvědomila jsem si, že tu nemůžu jen tak ležet. Opřela jsem se o ruce a pokusila se dostat na všechny čtyři. Prudký náraz do zad mě ale znovu přirazil k zemi. Bylo jasné, kdo za mnou stál a kdo mi dupnul na záda. ON. Winter Soldier.

Teď už jsem se nesnažila přemoct svou bolest a znovu se postavit na nohy. Věděla jsem, že mi zbývá posledních pár sekund, nanejvýš pár minut mého života. A i když k profesi špióna neodmyslitelně patří vraždy stejně jako k hasiči popáleniny, nikdy na to nemůžete být připraveni. Tedy alespoň já rozhodně nebyla připravena zemřít.

________________________________________________________________________________

Tak a je tu další kapitola. Byla bych strašně ráda, kdyby jste mi napsali, jestli se Vám má povídka vůbec líbí. Zatím jsi tím nejsem moc jistá. Každopádně v příští kapitole zamýšlím udělat i pohled Buckyho, takže se máte na co těšit.

Váš nataluch1