Unfulfilled mission (with Winter Soldier)

10. kapitola

V minulé kapitole

Naučeným ruským přízvukem začal pomalu odříkávat oněch deset slov. Ze začátku bylo snadné odolávat Wintru Soldierovi, který postupně nabíral na síle. Avšak po vyslovení čtvrtého z nich se brány oddělující vnější a vnitřní svět rozletěli a já se začal pomalu ztrácet ve svém nevědomí.
________________________________________________________________________________

Cítil jsem, jak se mi násilím začaly rozšiřovat zorničky, které při ostrém světle prostupujícím velkým dřevěným oknem, k tomu neměly sebemenší důvod. Paradoxně mi to však nezlepšilo zrak, nýbrž ho rozmazalo do několika tmavých šmouh, překrývajících jedna druhou. Dokonce i monotónní hlas, který ke mně stále ještě v pravidelných intervalech promlouval, se začal slévat a vytvářel potichý šum. Měl jsem pocit, že stojím uzavřen v obrovské bublině, přes kterou na mě mluví ze všech stran tisíce hlasů. Věděl jsem, že k dokončení celé proměny zbývá již posledních pár sekund. A nebyl jsem sám. I Winter Soldier, momentálně již skoro při plném vědomí, mi pokřiveným úšklebkem na mých rtech dával jasně najevo, že přebírá velení.

Stav, ve kterém se mé tělo nacházelo, lze nejvýstižněji nazvat hibernací. Stočený v klubíčku jako malý chlupatý králík jsem se pokoušel utlumit tělo a především mysl na co nejmenší stupeň aktivity.Přestože jsem však dýchal nejméně dvakrát pomaleji než normálně, neustále jsem pociťoval nedostatek čerstvého vzduchu. A čím déle jsem tu takhle ležel, tím více se ve mně vzdouvala vlna paniky. Hlavou mi probleskovaly vzpomínky, které jsem za normálních okolností dokázal udržet schované, avšak zde se nezadržitelně vyplavovaly jedna přes druhou. Obrazy potřísněné krví plné žalostného naříkání.

„Už dost. Říkám dost, rozumíš mi?!" Prázdnotou se rozezněl můj chraplavý křik. S vypětím posledních sil jsem mrštil svou kovovou rukou proti jakési chladné černé podlaze. Všechen tlak v břiše, který se zde za těch několik hodin stačil nashromáždit, byl venku. Znaven svým činem, jímž jsem bezpochyby upozornil na mou zoufalost, která se poslední dobou stávala mým věrným všudypřítomným pobočníkem, jsem se vyhoupl do jakéhosi prapodivného sedu.

A pak přišla ta chvíle, nakterou jsem celou tu dobu čekal. Do svých plic jsem nasál nově příchozí vzduchs podtónem lahodné vůně borovicového jehličí. Připadal jsem si jako narkoman,který konečně dostal to, po čem celou dobu toužil a po čem se mu konečně uděládobře. Když jsem se překlenul přes první vlnu slasti, začal jsem pociťovat ijiné změny. Nejdříve jsem ucítil to známé slabé mravenčení v prstech unohou. To se poté začalo postupně rozlévat do celého těla. Cítil jsem každýjednotlivý sval. Teď už stačilo jediné. Otevřít oči.

__________________________________________________________________________________

Vím, že přidání nové kapitoly  mi zase trvalo tisíce let. Doufám proto, že jste na mě kvůli tomu nezanevřeli (ani bych se nedivila :D) Byla bych velice ráda, kdybyste mi napsali svůj názor na celou povídku, popř. na tento díl.

Váš nataluch1