Unfulfilled mission (with Winter Soldier)

3. kapitola

V minulém díle

Začala padat tma a skrze větve prosvítalo čím dál tím méně světla. Věděla jsem, že JEHO tma neodradí, já však dále ve tmě pokračovat nechtěla. Našla jsem smrk, který byl o něco rozvětvenější než ostatní, a v jehož větvích bych se mohla schovat do druhého dne. Jelikož jsem byla hubená, nedělal mi šplh po větvích žádný problém. Vybrala jsem si jednu silnější větev v koruně, o které jsem doufala, že mě udrží. Posadila jsem se na ní a zády se opřela o kmen.
________________________________________________________________________________

Mezi nohy jsem si položila můj černý batoh. Až teď při troše klidu jsem zjistila, že moje břicho se bolestivě svíjí z nedostatku jídla. Rozhodla jsem se zkontrolovat, jak jsem na tom se zásobami. Voda v plastové placaté nádobě nesahala ani do čtvrtiny její výšky. Vydrží mi maximálně na jeden, při troše štěstí na dva dny. K jídlu mi zbyl balíček sušeného masa, jablko a balíček sušenek. Vytáhla jsem si jablko mající již mírně nahnědlou barvu a zakousla jsem se do něj. Snědením jablka jsem sice zastavila křeče v žaludku, avšak nezměnilo to nic na tom, jak velký jsem měla hlad. Zkusila jsem se trochu napít v domnění, že by to mohlo pomoci, protože jak říkávala kdysi moje babička: „hlad je převlečená žízeň." Bohužel ani voda nedokázala zmírnit kručení v břiše. Chvíli jsem váhala, pak jsem ale šáhla i po balíčku sušenek a dvě z nich jsem si vzala. To mi bude muset k večeři stačit.

Začal foukat poměrně silný vítr. I přes to že už byla polovina června, byla dnešní noc opravdu mrazivá. Zamrzelo mě, že jsem si nevzala s sebou do batohu nějaké oblečení navíc. A když už jsem si začínala myslet, že to nemůže být horší, blesk rozjasňující celou oblohu následovaný hlasitým hromem mě dokázal vyvézt z omylu. Přitáhla jsem si nohy více k tělu a snažila si udržet poslední zbytky tělesného tepla. V tom udeřil další blesk. Osvětlil oblohu dostatečně na to, abych si všimla, že je pokrytá šedými mraky. Netrvalo to ani deset minut a z nebe už se začaly snášet první kapky. Koukám, že počasí mi přeje, pomyslela jsem si a zasmála se nad tou myšlenkou.

Z malého deště se po chvíli vyklubal obrovský slejvák. Byla jsem promoklá až na kost. Oblečení i vlasy se mi nepříjemně lepily k tělu. Nenáviděla jsem ten pocit. V tuhle chvíli jsem s tím ale nemohla nic udělat.

Déšť neustával a to už začalo pomalu svítat. Rozhodla jsem se vyrazit na cestu hned s prvními slunečními paprsky, protože jsem se potřebovala alespoň trochu zahřát pohybem. Hodila jsem si batoh na záda a jala se slézat dolů ze stromu. Kůra byla velmi kluzká, dokázala jsem však slézt až dolů bez jediného zranění. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tady dole pod všemi těmi smrky tu panovalo ještě šero. Protáhla jsem si celé tělo, protože po několikahodinovém sezení na tvrdé větvi stromu jsem byla celé ztuhlá. Z boční kapsy batohu jsem vytáhla malý kompas. Otáčela jsem se kolem své osy do té doby, než šipka kompasu ukazovala na sever a potom jsem se svižným krokem vydala pryč.

_________________________________________________________________________________

Omlouvám se, že přidání nové kapitoly mi trvalo hodně dlouho. Bohužel jsem byla několik týdnů na chatě, kde nemáme ani internet a ani elektřinu. Doufám ale, že se na mě moc nezlobíte :D

Budu moc ráda, když mi napíšete, co si o tom zatím myslíte :D

Váš nataluch1