Unfulfilled mission (with Winter Soldier)

14. kapitola

V minulé díle

Na jednou se mi před očima začaly míhat jednotlivé výjevy včerejšího dne, jeden za druhým, jako by mi někdo pouštěl hodně zrychlený akční film bez zvuku. Přestože jsem si celou tu dobu přála vybavit si všechny tyto myšlenky, tíha veškerého poznání na mě dopadla celkem tvrdě. A pohled na mou pravou nohu, jež byla v oblasti kotníku s pomocí železných pout spojená k pelesti postele, mi nedodával potřebný pocit útěchy.
____________________________________________________________________________

V tom se ozvalo otočení klíče v zámku a staré dveře se s vrzáním pomalu otevřely. Do pokoje se jako přívalová vlna vřítil ostrý sluneční svit, který do několika sekund zalil každičký kousek místnosti. Jelikož si mé oči do té doby vystačili jen s hodně sporým osvětlením, takový to nápor světla mě na chvíli zcela oslepil. Přestože jsem stále měla oči dokořán, neviděla jsem nic jiného než rudou skvrnu. Podle okolních zvuků mi však došlo, že do pokoje již někdo vstoupil a prudkým trhnutím rozhrnul husté závěsy.

Oči si pomalu začaly zvykat a s tím přicházelo zpětné nabývání vidění. Někdo stál u okna a s rukama na parapetu koukal ven. Sluneční paprsky kolem něj vytvářely jakousi ochrannou svatozář, kvůli které jsem mohla vidět pouze jeho siluetu. Nepotřebovala jsem mu ale vidět do tváře, abych poznala, že mám znovu čest setkat se s Winterem Soldierem. Rudá hvězda na jeho paži byla více než jasným znamením. Pomalu se otočil a aniž by se mi podíval do očí, přešel po místnosti ke skříni a začal se v ní přehrabovat.

Náhle se ve mně vzedmula obrovská vlna vzteku, která byla posledních pár hodin potlačována strachem a rozhodně jsem otevřela pusu ve snaze něco říct. Ukázat mu, že nejsem tak slabá, jak se v této situaci mohlo zdát, i když to pravděpodobně byla pravda. Jen jsem nechtěla vypadat jako ta nejsnazší oběť. Nejdřív se vůbec nic neozývalo, což mě dopálilo ještě víc. Chtěla jsem začít křičet, ale vyšlo ze mě jen pár ubohých pisklavých stenů.

„Nesnaž se křičet, bude to pro tebe mnohem horší", řekl hlubokým hlasem ve stejnou chvíli, co z komody vytáhnul kovovou schránku. Byla to přesně taková ta děsivá krabice, ve které si psychopaté z hororů uchovávají své děsivé mučicí nástroje. Dokonce se po ní táhla šmouha zaschlé krve.

Vytřeštěnýma očima jsem těkala z kovové krabice, která se ďábelským způsobem hodila do jeho umělé stříbrné ruky, na jeho obličej, ve které jsem neshledávala žádné známky emocí. Byl jako stroj, který hodlal mechanicky vykonat svou práci, ať to v tuto chvíli znamenalo cokoliv. Několika rychlými kroky překonal vzdálenost mezi skříní a postelí a objevil se vedle mě. Než jsem si stačila rozmyslet, co by to mohlo mít za následky, pěstí jsem ho udeřila do solaru. Mírně zavrávoral, nevypadal však vůbec překvapeně. Znovu přistoupil těsně k posteli, pravděpodobně se chtěl ještě trochu pobavit mou marnou snahou zachránit se. Celé mé tělo ztuhlo, zatímco jsem pozorovala každičký jeho pohyb, rychlé zvedání hrudníku nahoru a dolu, pulzující žíla na krku a malý, skoro nepostřehnutelný tik ukazováčku jeho pravé ruky. Možná přeci jen nebyl tak klidný, jak se na první pohled mohlo zdát.

Položil jeho tajemnou krabici na podlahu a sklonil se k ní tak, abych nemohla vidět všechny ty věci, které se v ní nacházely. Sundal z ní zakrvácené víko a vytáhnul pár doktorských bílých rukavic. Zatímco si je nandával, hlavou mi stihlo proběhnout tisíce představ následujících chvil mého života a každá z nich byla krvavější a bolestivější než ta předchozí. Věděla jsem až moc dobře, že včera to se mnou neskončil jen proto, že jsem měla nějaké pro něj potřebné informace, které se bude pokoušet ze mě jakýmkoliv způsobem dostat. Jako malé dítě jsem na malou chvíli zatoužila po rychlé, bezbolestné kulce do spánku. Ale byla jsem odhodlána nedat se snadno, i když to znamenalo hodiny bolesti.

______________________________________________________________________________________