Unfulfilled mission (with Winter Soldier)

7. kapitola

V minulé kapitole

Nejspíše mu došla trpělivost, protože mě popadl za vlasy a vytáhl na nohy. Svou kovovou rukou mě popadl za krk a přišpendlil k nejbližšímu stromu. Připadala jsem si jako hadrová panenka, ruce i nohy mi vlály nad zemí.
________________________________________________________________________________

Svůj kovový stisk ještě více zesílil, ale stále ne natolik, abych se v nejbližší době udusila. I přesto ho však mé ruce uchopily za chladné předloktí snažíce se stisk povolit.

Pravou rukou mě chytnul za bradu a pozvedl mou hlavu, čímž mě donutil podívat se mu do obličeje. Na jeho strnulé tváři se objevil malý úšklebek, kterým mi naznačoval, že můj chabý pokus ho pobavil. I přestože mou bradu pustil, stále jsem z něho nespouštěla oči.

Tmavě hnědé vlasy mu sahaly až po ramena a rámovaly jeho kulatý obličej, na který se sem tam nalepil zvlhlý pramen. Vysoké čelo bylo zakončeno hustým obočím vrhajícím do jeho lesklých černých očí stín, který jej dělal ještě tajemnějšími. Tvář ztuhlou v nekompromisním pohledu měl pokrytou několikadenním strništěm.

Očividně se mu nelíbilo, že si ho prohlížím. Kolem mého hrdla ještě více stáhnul svou kovovou pěst, čímž mi zamezil přístupu veškerého kyslíku. Při každém pokusu se nadechnout se ze mě ozývaly nepříjemné sípavé zvuky.

Naposledy jsem se mu podívala do očí. Teď už mi nepřipadaly čistě černé. Došlo mi, že to, co jsem považovala za tmavou duhovku, byla pouze doširoka roztažená zornice. A i když se mi nedostatkem kyslíku začala točit hlava, nespouštěla jsem z nich své oči. Zdálo se mi, že se zornice pomalu ale jistě zmenšuje, čímž dává prostor vyniknout jeho modrým očím.

Nebyla to však jediná změna. Čím déle jsme se jeden druhému dívali do očí, tím zmateněji vypadal. Z tváře se mu vytratila krutost a nahradilo ji rozčarování. Prohlížel si mě od hlavy až k patě, poté se začal rozhlížet kolem sebe. Najednou tu přede mnou stál někdo úplně jiný. Vůbec nevypadal jako sériový vrah, spíš jako někdo, kdo se jím snaží stát, avšak nemá na to dostatek kuráže.

Pomalu mě spustil na zem a uvolnil stisk. Mé nohy však nebyly dostatečně silné na to, aby mě udržely a já se mu skácela k nohám. Snažila jsem se dýchat pomalu a zhluboka, avšak mé plíce se nedokázaly uklidnit, konečně se jim dostávalo trochy kyslíku.

Mezitím co jsem se snažila rozdýchat kyslíkový dluh, kvůli němuž mě neposlouchalo tělo, Winter Soldier neklidně přecházel sem a tam. Nedívala jsem se na něj až do chvíle, kdy se postavil přímo přede mě. Když jsem k němu vzhlédla, celé tělo mi náhle ztuhlo a já se nemohla ani pohnout. Přímo u mé hlavy spočívala hlaveň jeho pistole. 

Prudká rána do spánku mě dokonale dokázala dostat ze hry.

___________________________________________________________________________________

Upřímně, z této kapitoly nemám úplně radost. Doufám však, že se Vám nebude zdát až tak hrozná :D Jinak v příští kapitole už rozhodně bude Buckyho pohled, přísahám (přišla ta správná chvíle :3).

Váš nataluch1