Crrr, Crr
Probudil mě známí zvuk budíku, zamáčkl jsem ho nacvičeným pohybem ruky a pomalu vstal.
Zašmátral jsem rukou po nočním stolečku, konečně jsem našel svoje dioptrické brýle a rozmrzele jsem si je položil na nos.
„Chrisi! Zlatíčko! Snídaně“ rozezněl se hlas mé matky domem.
Svoje spadlé vlasy jsem si prsty rozčísl, takže mi zůstaly směr: vzhůru.
Sešel jsem po dlouhých mramorových schodech do rozlehlé kuchyně.
Na dlouhém stole stál talíř s toastem a horkou čokoládou.
„Čus brácho“ usmál se na mě můj starší brácha a hrubě dosedl na židli vedle mě.
„Willieme!Opatrně!“ zakřičela mamka z vedlejšího pokoje a já se rozesmál.
Vyšel jsem znovu schody do mého pokoje a začal na sebe navlékat, co mi přišlo pod ruku.
Bílou košili, černé široké kalhoty. V koupelně jsem si gelem připlácl vlasy k hlavě a před domem jsem si nazul taťkovi staré tenisky, jako vždy.
Otočil jsem tvář k naší vile a zakřičel do okna.
„Bro! Dělej!“
Už jsem jen uslyšel dupání „slona“ a brácha jako blázen vyběhl z domu ke svému autu.
Na sobě měl červené tričko s bílým nápisem, přes něj hozenou koženou bundu, kalhoty s rozkrokem až někde u kolen měl je ještě k tomu posunuté dole, takže byli vidět jeho modré trenýrky. Vlasy měl nagelované nahoru. Díky dlouhému rukávu mu nebylo vidět tetování na pravé paži. Jeho outfit zakončovali „supry“.
Doběhl jsem k němu a nasedl na sedadlo spolujezdce.
„Willieme, nemusí vědět celá ulice, že máš dneska modré trenýrky!!“ zakřičela rozčíleně matka z okna.
„Díky tobě už to všichni vědí„ odvětil Will a rozjel se autem na první stanoviště, tedy, k mé škole.
