Pohled Chrise:
„Já, Já –nebudu rušit“ vykoktal jsem a vyběhl ze dveří pokoje.
Cestou ven z domu jsem sundal z věšáku bráchovu bundu.
Venku poprchávalo a já si natáhl kapuci, musel jsem si urovnat myšlenky.
Vyrazil jsem po ulici vedoucí do zapomenutého parku, kapky zrychlovaly na tempu. Po chvíli se z pár kapek stal slejvák.
Uprostřed zapomenutého parku stála dívka, dívala se do nebe a po tvářích jí stékaly kapky. Její bílé tílko s černou lebkou se jí lepilo na boky a zelené vlasy padaly do obličeje.
Věděl jsem kdo to je, věděl jsem, že to je Avril. A moje odvaha byla na bodu mrazu, když jsem si však vzpomněl na to že neví kdo jsem, vyhoupla se o pár stupňů výše.
Došel jsem skoro až k ní, ale ona si mě stále nevšimla. A nebo všimla a jen si hrála na to, že mě nevidí.
„Ehmm..Stalo se ti něco?“ zeptal jsem se jí a strčil si ruce do kapes.
„Táhni! Vážně nepotřebuju dalšího namachrovanýho týpka, který si myslí že není bůh ví, jak krásný“
Rozkřikla se na mě a poprvé za tu dobu co jí znám se mi podívala do očí.
„Co na mě ječíš? Jen jsem se ptal“ zamumlal jsem a vydal se pryč. Tohle jsem nechtěl, fakt že ne.
„Ne, počkej“ vykřikla Avril a popadla mě za rameno.
„Promiň, já jen..Jsem Avril „ řekla a napřáhla ke mně nataženou ruku.
S úsměvem jsem jí přijal.
„já jsem Chri- teda Charli“ zasmál jsem se.
„Ty ani nevíš, jak se jmenuješ?“ zeptala se s úsměvem a přejela si rukou přes rameno, jako by se s nažila zahřát.
Ani chvilku jsem neváhal a začal si sundávat svojí bundu, kterou jsem jí s lehkým úsměvem podal.
Seděli jsme vedle sebe na lavičce a dlouze si povídali, o škole, budoucnosti, práci, prostě o všem.
Vážně už jsem si myslel, že zmrznu, když Avril vstala a změřila si mě pohledem.
„Řekla byc,h že ti je kapku zima“ zasmála se a začala si rozepínat bundu, kterou jsem jí půjčil.
„Ne!“ řekl jsem rázně a projel si zmoklé vlasy rukou.
„Už musím domů“ řekla a s očekáváním se na mě podívala.
„Chceš doprovodit?“ vypálil jsem rychle otázku a začervenal se.
Šli jsme temnou uličkou až ke starému spadlému domu. Otevřela dveře a vešla do černé a opadané chodby, po zemi se tu váleli rozpité flašky od piva a nedopalky cigaret.
„Tady bydlíš?“ zeptal jsem se až moc vyjeveně a rychle se to snažil zamaskovat úsměvem.
„No a?!“ začervenala se a na jejím čele se objevili vrásky.
„Ne nic, promiň“ zamumlal jsem.
Prohlédla si mě a vyndala ze svých černých džínsů propisku. Chytla do své hebké ruky mojí dlaň a načmárala na ní své telefonní číslo.
„Díky za super den“ usmála se a jemně mě objala její krásná vůně se mi vpila do paměti, voněla jako jablko smíchané se skořící.
Ucítil jsem lehký tlak v kalhotech a moje instinkty mi radili chytit jí a nepustit.
Ona se však odtáhla a usmála se.
Když vycházela spadlé schody otočila se na mě a zeptala se na otázku která jí nejspíše tížila celou dobu strávenou se mnou.
„Jak to že tě neznám?“
„Nastěhovali jsme se sem asi před týdnem“ zalhal jsem a rychle vyšel z jejího „domu“ pryč.
Po krátké chvíli mi došlo..že má mojí bundu.
