Uslyšel jsem zvonek u dveří a dupot mého bratra. Vyběhl jsem z pokoje a seběhl sochy, brácha už otevíral dveře a mezi nimi stála El.
„Jůů, Elííí“ zakřičel Will a silně jí objal.
„Dusím se..“ zasípala El a pak se začala smát.
Will jí pustil, ale hned nato jí chytl kolem pasu a vyhodil si jí na rameno.
„Pusť mě“ vřískala a kopala El.
„Chováte se jak děcka“ zasmál jsem se a vyběhl schody zpátky do pokoje, za mnou běžel Will s El na zádech.
Seděli jsme v našem pokoji, naše usazení je už od školky stejné, já – opřený o skříň, El – vedle mě, Will – naproti El, opírajíc se o mojí postel.
„Co podniknem?“ zeptal se Will a prohrábl si vlasy.
„Víš, já, chci se změnit“ zamumlal jsem a upřel pohled na moje konečky prstů.
„Jak změnit?“ zeptala se El nechápavě.
„No, úplně, myslím vzhledově“ řekl jsem už trošku nabručeně
„Panebože, díky!“ zakřičel Will a začal se uklánět a lomcovat sepjatýma rukama.
„Co šaškuješ?“ zeptaly jsme se s El sborově.
„Na tenhle okamžik čekám 16 let!“ zakřičel znovu a začal poskakovat po místnosti.
„Můžeš přestat?“ zasmál jsem se a vstal.
Brácha se rozhlédl po mém prostorném pokoji, rozběhl se a udělal salto vpřed.
„Nepředváděj se a poraď mi!“
„Začneme tím, že vyhodíme tohle“ řekl Will a popadl moje svlečené oblečení ze školy, napřáhl se, jako by ho chtěl vyhodit z otevřeného okna.
„Né, počkej!“ vykřikl jsem a chytl ho za zápěstí.
„Tohle ne, já, já ve škole budu pořád stejný…jen venku jiný“ řekl jsem a vytrhl moje oblíbené oblečení z Willova sevření.
„To nechápu“ odvětila El
„No prostě, ve škole budu pořád stejný“ řekl jsem stručně.
„A to proč?!“ vyjekl Will zoufale
„Protože, budu dvojí osoba“ rozesmál jsem se.
„To se mi líbí“
„Mě taky“
Konečně jsme se shodli…
