Isabella mi nandala nějaký cereálie a já se do nich s chutí pustila,
Byla jsem pořád otřesená tím vším, ale chuť něco sníst byla větší.
Nemohla jsem se dočkat, až se vrátí Rick a já se ho budu moct na všechno zeptat.
"Jinak já jsem Isabella, ale většina lidí tady mi říká Izzy." Najednou byl její hlas milý. Usmála se a podala mi džus.
"Díky" úsměv jsem jí opětovala.
"Nejspíš si viděla náš ranní rozhovor" nevím jestli se mě ptala nebo mi to oznamovala, každopádně jsem kývla.
"Dobrá. Ten kluk, co jsem na něm seděla byl Fredo. Šáhni na něj a zabiju tě" začala s představováním. Bylo mi jasné, že svoji výhrůžku myslí naprosto vážně. "Ten kluk, co tu chtěl zůstat s tebou je Justin a ten třetí je Chaz."
"Miu už asi znáš a Sofii nejspíš taky. Ta třetí holka je Ann." Chtěla jsem se jí zeptat, co tady Sofie dělá, ale něco mi říkalo, že o mém prvním setkáním se Sofii neví.
"Všichni tady jsme sirotci. Teda většina z nás. Rick se nás velkoryse ujal. Brzo zjistíš proč." Ukončila svůj představovací proslov a posadila se naproti mě.
Za celou dobu, co mluvila jsem neřekla ani slovo.
"Po jídle se jdi osprchovat. Půjčím ti nějaký věci. Pak můžem zajet ti něco koupit."
"Mhm" zabrblala jsem na souhlas s plnou pusou. Izz se pousmála, zvedla se a odešla.
Když Isabella poprvé uviděla Clarissu, jak se stydlivě krčí v Rickově autě, smála se a nechápala, proč by Rick chtěl, aby se taková ustrašená holka přidala k nim, i když věděla, že je jeho neteř. Ale až teď pochopila, jak moc si jsou podobné. Dokonce i vzhledově by si je někdo, kdo je nezná mohl spléct. Musela si přiznat, i když nerada, že je Clary hezčí. Zatímco Isabelliny oči jsou obyčejně modré Clarissy jsou zajímavě šedomodře zbarvené a celkově její obličej působí tak nevinně. Isabella by mohla být přirovnána k ďáblu, i když samozřejmě není zlá ani podlá, zatímco Clary by mnozí přirovnali spíše k andělskému stvoření, i když její minulost není svatá.
Také má větší potenciál než ona a možná toho se Izzy ze začátku bála. Při ranním styku v kuchyni poznala, že je odhodlaná a nebojácná, i když na venek působí jinak. A také tu velkou roli hraje soucit. Soucit nad osudem té dívky.
Když jsem zhltala celou misku, přidala jsem si. Po druhé misce jsem se s plným břichem zvedla a šla do labyrintu chodeb najít koupelnu.
Otevírala jsem už asi sedmé dveře. V každých byl zatím něčí pokoj, nebo prázdná místnost s mnoha žíněnkami.
Tenhle pokoj byl ale jiný. Byltmavý a narozdíl od ostatních pokojů neměl žádná okna. Připomínal spíš betonový úkryt než pokoj. Když jsem nakoukla dovnitř a rozsvítila světlo, zatajil se mi dech a srdce mi pulzovalo několikrát rychleji.
Na všech čtyřech zdech pokoje byli pověšené zbraně. Od dlouhých mečů až po malé, sotva zpozorovatelné nožíky. Od obřích střelných zbraní až po maličké pistolky, které vypadali, že by sotva ublížili mouše. Od luků až po biče a několik zbraní, co jsem zatím nikdy nikde neviděla.
Hned naproti dveřím visela korková nástěnka plná fotek a papírů, pod kterou byl stoleček.
Přešla jsem ke stolu a vzala první papír, co mi přišel pod ruku.
Byla na něm fotka muže a hlavní údaje o něm.
"Bill Clinston" začala jsem číst nahlas. To jméno mi nic neříkalo, ale podle fotky jsem poznala jednoho z hlavních představitelů Lear's. Několikrát jsem ho viděla, když jsem byla na návštěvě u Liama. Byl to nejlepší přítel Thomase Montgomeryho. "
