Seděla jsem už připravená na posteli a čekala, až si pro mě někdo přijde. Nervózně jsem očima těkala po místnosti.
"Už můžete jít slečno Reynoldová" přišel mi oznámit doktor.
Beze slov jsem vstala a následovala ho do nemocniční haly, kde by na mě měl čekat můj 'strýček' Alarick a Sofie.
Vedle Sofie stál vysoký hnědovlasý muž kolem čtyřicítky. Vypadal hrozně mile. Na sobě měl obyčejné černé jeany a černé triko bez jakéhokoliv potisku.
Na první pohled mi nepřipadalo, že by byl podobný někomu z mé rodiny. Když jsem však přišla blíž puklo mi srdce. Měl stejné, sytě zabarvené, modré oči, jako moje mamka.
Když jsem se do nich zadívala hned jsem poznala, že ten člověk bude mít co do činění s moji rodinou.
"Ahoj Clarisso, rád tě poznávám" řekl a podal mi ruku. Díky Bohu ho nenapadlo mě objímat.
"Já vás taky pane"
"Clary prosím, říkej mi Alaricku, Ricku, strejdo hlavně ne pane" rozesmál se takovým tím hlasitým zvonivým smíchem.
"Takže pane Reynolde, Clarissu musíte přivézt v osm hodin na jednání. Pak se uvidí co bude dál" řekla Sofie, usmála se na mě, něco v tichosti řekla Rickovi, podala mu ruku a odešla.
Nechala mě stát samotnou uprostřed nemocniční haly, kde překvapivě nebyla ani noha, s naprosto cizím člověkem.
"Clare rád bych tě vzal k nám domů, jestli bys nebyla proti."
Domů. Při tom slůvku mi přejel nepříjemný mráz po zádech. Pro mě už žádný domov není.
Nasedla jsem na místo spolujezdce do jeho černého Touarega.
"Clare" moje jméno vyslovoval s nádechem francouzského přízvuku "nevím jestli ti o mě tvoje máma někdy vyprávěla" na konci věty zvedl tón hlasu spíše do otázky, a tak jsem zavrtěla hlavou místo odpovědi.
"Dobře."
Po tom, co zjistil, že o něm vlastně nic nevím, ztichl a já si užívala to ticho a pozorovala probíhající krajinu kolem nás.
Kdybych se dozvěděla, že moje vlastní sestra a rodiče dělali před ostatními, jako bych neexistovala, zřejmě bych byla zaskočená stejně jako on.
"Víš máma mi vyprávěla příběh o neohroženém bratrovi. Myslela jsem si, že je to jenom vymyšlená pohádka, ale myslím, tedy jsem si stoprocentně jistá, že to byl příběh o tobě" řekla jsem a zadívala se do jeho pomněnkových očí, které upřeně koukaly na cestu před sebou.
Rty se mu zvedly do malého nepatrného úsměvu.
Po půl hodině jízdy jsme vjeli na štěrkovou cestu. Jak tady může někdo bydlet? Všude okolo jsou jenom lesy a rozlehlá pole. Nikde nic. Po jakémkoliv životě ani zmínka.
Když jsme ale objeli malý kopec, objevila se před námi obří vila s velkou zahradou oplocenou vysokým kamenným plotem.
Celý areál připomínal moderní verzi nějakýho nedobytnýho hradu. Od prvního pohledu bylo jasné, že se dovnitř jen tak nikdo nedostane. Nechápala jsem, proč by si někdo měl dělat takový přehnaný protizlodějský opatření na místě, které jen tak nikdo neobjeví.
Přijeli jsme k železné bráně. Rick zmáčkl tlačítko pod volantem a brána se otevřela. K domu vedla ještě dlouhá štěrkovka.
Před vchodovými dveřmi stálo několik postav. Dvě holky a tři kluci.
