Po velice dlouhé sprše jsem šla do svého pokoje. Oblékla jsem si nové volné tílko a přiléhavé jeany. Namalovala jsem se tak, jak jsem zvyklá a sešla jsem dolů do obýváku, kam nás volal Rick.
Všichni seděli na pohovce a zamyšleně koukali na Ricka, který pochodoval po místnosti sem a tam. Díky bohu, že byl gauč tak velký. Stěží by se na obyčejnou pohovku, jakou má plno lidí doma, vešlo takové množství lidí.
Nikdo si mě zatím nevšiml, a tak jsem využila příležitosti a potichu poslouchala, o čem mluví. Pohledem jsem projela celou scénu v obýváku.
Všichni seděli na těch samých místech, jako ten druhý den. Poprvé od té doby jsem je všechny viděla pohromadě. Isabella seděla zase na Fredovi a s lehkostí ho hladila po stehnech. Ann s Miou se o něčem v tichosti dohadovali. A Sofie je propalovala pohledem.
Všichni byli zabraní do nejspíš důležitého rozhovoru. Jen Justin seděl dál od všech a v tichosti je pozoroval. Vypadal tak hrozně sklesle. Nejraději bych se k němu rozběhla a obejmula ho. Podíval se mým směrem, jakoby vycítil mou přítomnost a na tváři se mu objevil náznak úsměvu. Opravdu smutného úsměvu.
Chvilku jsem si vychutnávala pohled na ztělesněného anděla. I přesto, že byl tak smutný a oči měl podlité krví se z jeho obličeje neztratila krása, která člověka prostě nutí zírat. Usmál se už opravdovým úsměvem, když zjistil, že ho pohledem provrtávám skrz naskrz.
"Máme společnost" řekl, když ode mě odvrátil hlavu a kývl směrem ke mě. Zakašlala jsem, aby to vypadalo, že jsem právě přišla. Né, že by na tom záleželo, ale nechtěla jsem, aby si o mě mysleli bůh ví co.
"Á Clare" strýček ke mě pomalým krokem přišel a obejmul mě. Z jeho stisku byla cítit autorita a láska.
"Co tu řešíte?" Zeptala jsem se, když mě pustil a pokynul mi, abych se posadila. Sedla jsem si vedle Justina, který okamžitě dal ruku na opěradlo za mými zády, aby tím dokázal, že jsem jenom jeho a jestli na mě někdo sáhne, pěkně to schytá. Ironické bylo, že já jeho vůbec nejsem a on nikdy nedal najevo, že by se o mě zajímal víc než jako o svojí..spolubydlící? Nemůžu ten zvláštní vztah mezi námi označit za přátelství, protože tak tomu rozhodně nebylo. Byla jsem spíš jako stará nová známá.
Nikdo mi na otázku neodpovídal. Všichni najednou zmlkli a dělali, že tady vůbec nejsou. Tohle je směšné. Bavili se snad o mě? A jestli ne, tak proč jsou najednou všichni tak nervózní?
"Musíme ti říct konečně pravdu o nás..o nás všech" Rick mluvil a hodně se zadrhával. Nejspíš přemýšlel, jak má tohle všechno formulovat, aniž by mi řekl něco, čeho by později mohl litovat.
Za těch pár dní, co jsem tu byla, jsem Ricka dokonale poznala. Nejhodnější člověk, jakého jsem kdy viděla. Má rád pořádek ve všem, co se ho týká. A i kdyby jste nechtěli, vzbudí ve vás respekt. Úžasný vůdce.
"Dobře tak mluvte" s nevinným úsměvem jsem spojila dlaně a položila je do klína, abych na sobě nedala znát, jak jsem nervózní.
"Asi to pro tebe nebude jednoduché..myslím to všechno pochopit. Ale musíš nám věřit
Clare. Pozítří je už ples a my se na něj musíme připravit se vším všudy" začal Rick naléhavým hlasem "nevíme, co všechno nás čeká" dodal už téměř šeptem. Jen jsem, přikyvovala. Nechtěla jsem narušit tu atmosféru, která se jeho malým proslovem vytvořila.
"Už víš vše o Montgomeryových. Vše, co bys měla vědět, abys pochopila, proč děláme to, co děláme." Při zmínce o Montgomeryových se mi zvýšil tep a na mysl mi okamžitě přišel obrázek krásně opálené tváře Liama. Vzpomněla jsem si na naší poslední noc a na to, co se stalo v lese nedaleko Boudy.
