Strávili jsme ještě asi tři hodiny v obýváku. Povídali jsme si všichni o všem možném. Panovala mezi námi dobrá přátelsko-rodinná atmosféra.
Měli se mnou pochopení, takže jim ani nevadilo, že jsem se stále vyptávala na otázky ohledně jejich schopností. Stále jsem tomu nemohla uvěřit, ale viděla jsem to přece na vlastní oči!
Všichni jsme upíjeli ze svých skleniček. Rick přinesl víno na přípitek. Ale pro sebe a ostatní kluky si vzal flašku té nejlepší whiskey, kterou našel. Napadlo mě, jestli se tady pije vůbec něco jiného než zlatavý hořký nápoj. Ve své sbírce musel mít Rick ještě úctyhodnou zásobu starých uleželých ale i nových flašek.
"Tak dobře" ozval se Rickův silný mužský hlas "zítra vás chci vidět všechy v deset hodin v tělocvičně. Musíme se připravit na ples. Teď vám přeji dobrou noc."
S těmi slovy odešel. Nepochopila jsem, proč bych se měla na ples připravovat v tělocvičně. Vlastně jsem ani nevěděla, že tady nějaká telocvična je. Ale dům byl veliký a to nemulvím o malých krychlovitých budovách po celé zahradě. Řekla bych, že jsem viděla míň jak polovinu všeho, co tenhle komplex nabízí.
Když Rick odešel, Justin se ke mně naklonil. Ucítila jsem to známé horko, které cítím pokaždé v jeho blízkosti.
"Něco ti ukážu" řekl a podal mi ruku. Ani na vteřinu jsem nezaváhla. Zvedla jsem se a ruku v ruce jsme procházeli spletitými chodbami.
Bylo velice příjemné jít tu s ním a zároveň ho držet za veliké mužné ruce. Kdokoliv, kdo by okolo nás prošel, musel by cítit to elektrické napětí, které mě tak oblbovalo.
"Justine, kam mě to táhneš?" Zeptala jsem se ho se smíchem, jen co jsem přestala zírat na naše spojené ruce.
"Chci ti ukázat, že i my máme smysl pro krásu a nejsme jen zabijáci." Chtěla jsem něco namítnout. Musel vědět, že tohle si nemyslím. Už jsem otvírala pusu na protest, ale Justinův pohled mě zarazil. Pokrčila jsem tedy ramenama a nic nenamítala.
Několikrát jsme ještě zabočili. Nikdo nic neříkal. Jen jsme si užívali tak velkou blízkost toho druhého.
"Zavři oči" řekl mi, když jsme stáli před obřími dřevěnými dveřmi. Nejdřív se mi do toho nechtělo. Ale věděla jsem, že mu můžu plně důvěřovat. Zavřela jsem oči.
Zaslechla jsem jen slabé bouchnutí dveřmi a najednou, i přes zavřené oči, jsem cítila velké množství světla.
"Ještě kousek" ozval se Justin. Táhl mě za sebou a já opatrně našlapovala za ním.
Posadil mě nejspíš na nějakou lavičku a zlehka se dotkl mé ruky. Elektrické napětí se opět ozvalo a pulzovalo v celém mém těle.
"Otevři oči" zašeptal v blízkosti mého levého ucha.
Otevřela jsem oči a byla jsem mile překvapená.
Všude kolem byly různé typy nádherných pestrobarevných, tropických i naprosto běžných lučních květin. Cestička byla dlážděná kostkami z jakéhosi kamene, který se pod správným úhlem pohledu zatřpytil. A uprostřed celé té nádhery stála fontánka s malými andělíčky na krajích. Když jsem se podívala nahoru ke stropu podivila jsem se, že i z něho visí několik květů.
"Nic krásnějšího jsem v životě neviděla" kromě Justinových očí samozřejmě, ale to už jsem nedořekla.
"Je to nádhera. Všechno je to práce Sofie. Ukázalo se, že její schopnosti nejsou dobré jen na uzdravování lidí. Všechny tyhle květiny vyrostly během jednoho dne z maličkých semínek." Řekl a ukázal mi na malý, téměř neviditělný, zelený výhonek, který před našima očima vyrostl v krásnou žlutou růži.
Justin vstal a onu růži utrhl a podal mi ji s okouzlujícím úsměvem.
"Děkuju" usmála jsem se a nervózně si zastrčila pamen vlasů za ucho.
"Nemáš proč děkovat" odpověděl mi a palcem mi pohladil tvář.
Zavřela jsem oči a vychutnávala si ten horký dotyk. Po jejich otevření už Justin neseděl vedle mě, ale byl v předdřepu přede mnou. Obličej měl v těsné blízkosti na stejné úrovni toho mého.
"Justine" vydechla jsem ztěží.
Polożil mi prst na rty, aby mě umlčel a pomalu se ka mně přibliżoval. Cítila jsem jeho zrychlený mentolový dech na mých rtech. Už byl tak blízko. Musel určitě cítit, jak mi bije srdce a snaží se vyskočit ven.
Na minutku jsem zadržela dech. Justin chytl mojí tvář do dlaní a palcem mi jemně přejel po lících. Pak se jeho rty setkaly s těmi mými.
Všechno kolem explodovalo. I přes zavřenė oči jsem cítila, jak se vše zbarvilo a celou vnitřní zahradu zaplavilo příjemné teplo.
Cítila jsem každý jeho pohyb. Jemné šimrání jeho prstů na mých rozpálených tváří. To, jak se celý napjal pod mým dotekem. Sladkou chuť jeho rtů mísící se s jeho peprmintovým dechem. Slyšla jsem i slabé šustění okvětních lístků. Moje smysly byly naprosto zvýrazněné.
Všechno bylo naprosto dokonalé.
"Justine" vydechla jsem znova ztěžka, když se ode mě odklonil.
"Jsi ta nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděl" řekl mi, a palcem mi jemně hladil ruku. Mojí tvář okamžitě polilo horko. Cítila jsem jak rudnu a nejraději bych se na místě propadla, ale Justinovo oči mi to nedovolovali.
"Proč zrovna teď?" Zeptala jsem se ho.
"Protože zítra už může být po nás." Tak tím naprosto všechnu romanci, která doteď v téhle místnosti překypovala zničil. Zírala jsem na něj a nějak jsem nemohla vstřebat to, co mi právě řekl.
Vlastně mi oznámil, že zítra možná zemřeme, s takovým klidem, jako kdyby to říkal každý den. V tu chvíly mi došlo, že jeho 'práce' spočívá v tom, nechat se vystavovat nebezpečí každý den, tudíž pro něj je zítřejší ples jen další nepatrnou překážkou.
A není to jen jeho krásná tvář, která se vystavuje nebezpečí pro ostatní. Je to tisíce dalších lidí, kteří se snaží náš svět ochránit před takovými lidmi jako je Thomas.
Došlo mi, že my všichni zítra budeme balancovat na hraně života a smrti.
A to byla přesně ta chvíle, kdy jsem začala z celého srdce nenávidět Thomase Montgomeryho.
