Začátek

127 15 6
                                    

Chvíli po té, co se Lukas probudil, zůstal ležet v posteli.  Bylo léto, a tak nemusel nikam chodit. Díval se do stropu a přemýšlel. Napadlo ho vstát, aby si udělal snídani, ale neměl na ni chuť. Tušil, že se stalo něco významného.

V tom mu zazvonil mobil.  "Ahoj, ahoj, ahoj, ahoooooj!!!!" Ozvalo se z telefonu. "Hádej co se mi stalo!" Lukas klidně a trochu unaveně odpověděl: " Asi něco pořádného, když mi voláš tak brzo. Mimochodem, dobré ráno, Mio." "Jaképak  brzo?! Vždyť už je skoro deset!" Podíval se na hodinky a musel jí dát za pravdu. " Dobře omlouvám se. A mohla by ses trochu uklidnit? Cos mi to tak naléhavého chtěla říct, že to nepočká do oběda?" " NEMÚŽU* SE UKLIDNIT!!!! Jo a koukni se z okna."

Udělal co po něm chtěla a vykoukl z okna vedle postele, které jako jediné v druhém patře vlastnilo výhled na menší zahradu. Dole na něj mávala jeho jediná kamarádka. Byla to dívka s hnědými, krátkými vlasy a stejně zbarvenýma očima. Na sobě měla volné tričko a červeno-oranžovou proužkovanou mikinu s džíny, ze kterých koukal...kočičí ocásek...
Lukas se jí ještě jednou zahleděl  do vlasů a najednou si všiml i kočičích uší.
No jasně. Co jiného než kočka. Pomyslel si Lukas a otevřel okno.

"Gratuluju." Řekl a pousmál se na ni. Věděl, že po tom velmi toužila. Mia zatím lítala po zahradě jako blázen a udělala dokonce i jednu hvězdu."Děeeeekujuuuuuuu!!!!!!" Křikla směrem k němu. Pak se náhle zastavila, podívala se na Lukase a řekla: "Jdu dovnitř."

Než si to stačil uvědomit, už slyšel otvírání vchodových dveří. Stačil si ještě vduchu říct, jaký je ta holka blázen, ale v tu chvíli se dveře rozrazily a vpadla do nich Mia. " Neměl jsem ti dávat klíč." Řekl místo pozdravu. "To je od tebe velice pěkné, ale teď na to nemám čas. Musím ti všechno říct!!!" "Tak mě prvně nech se oblíct a nasnídat se." "OK. Ale tu snídani ti udělám já, protože mám taky hlad a ty bys mi nedal ani trošku." Než stačil zaprotestovat, už byla zase v kuchyni.

Oblékl se a podíval se na sebe do zrcadla. Byl to už takový jeho návyk, od té chvíle, kdy ho vlasy přestaly poslouchat. Snažil se je srovnat do něčeho trochu normálnějšího, ale tmavě hnědé prameny jeho vlasů si dělaly, co chtěly. Nakonec to vzdal a vydal se dolů do kuchyně.

Tam byla cítit nádherná vůně smažených vajíček se slaninou. Sedl si ke stolu a hned tu byla Mia s jídlem. Nedokázal si nevšimnout, že si vzala o dva kousky slaniny víc než dostal on, ale nechal to plavat. Ochutnal volské oko a uznale mlaskl. Umí vařit, to se jí musí nechat. Věnovala mu vševědoucí pohled a řekla: "A to je mi teprv 13."

Když dojedli, Lukas sklidil talíře a Mia se pustila do vyprávění. " Takže..... Moje víla osudu (tak jim teď říkám, protože to zní cool)" Tento názor Lukas sice nezdílel, ale nepřerušoval ji. " se mi  zjevila dnes v noci. Nevěřil bys, jak byla milá! Prý z těch asi 30 lidí co měla za tohle léto oběhnout, jsem jí byla já nejsympatičtější a proto dostanu výjimečnost! A byla modrá a tu barvu mám moc ráda. A zeptala se mě i na zvíře, což je samozřejmě kočka. Měla jsem takové štěstí!!! No a to je asi všechno." Nečekal, že to bude tak rychlé, ne, že by mu to nějak vadilo. Měl svou kamarádku rád, ale dokázala mluvit vkuse třeba i půl hodiny. Moc její výklad nepochopil, ale ani to ho nijak netížilo.  "A tobě se už víla zjevila?" Zeptala se náhle Mia. "Ne, ještě ne."

Chvíli tiše seděli. V tom se rozehrál mobil a Mia ho vytáhla z kapsy. " To je máma! Už musím. Ale určitě se dneska ještě stavím!" Vyhrkla ze sebe a vylítla ze dveří.

Lukas osaměl. Občas si přál, aby se o něj rodiče starali stejně jako o Miu. Pracovali ve dne v noci, tedy aspoň jeho máma. Táta je zase pořád na nějaké služební cestě. Pravda, měl sice ještě starší sestru, ale ta se odstěhovala na kolej a domů se nevracela ani o prázdninách, protože vždycky přespávala u kamarádů. Celé léto bude sám doma. Nabídli mu jet na tábor, nebo k babičce. Co se týče babičky, nechtěl jí přidělávat starosti. Věděl, že by byl akorát na obtíž, protože neměla dost peněz ani na sebe. Ale na táborech se vždycky cítil nejistě. Neměl rád spousty lidí. Davy ho vždycky znervózňovaly, cítil se jako snadná kořist. Tohle bylo nejlepší řešení.
Vlastně mu to ani nevadilo. ÚPLNĚ  sám  přece nebyl. Mia tu taky zůstala, a to výhradně kvůli němu. Říká, že ho tu takhle nechat nemůže, jinak by zešílel nudou (Lukas ji podezříval, že chce prostě vědět, jestli bude taky výjimečný, nebo ne).

Když si vybavil pravděpodobný důvod Miina přebývání doma, začal o tom trochu přemýšlet. Vzhledem k tomu, že pokud skutečně bude výjimečný (to znamená napůl zvíře), bude muset přestoupit na jinou speciální školu někde mimo město a možná i stát, což by se mu moc nelíbilo. Ale na druhou stranu tam jde i Mia. Po chvíli uvažování se rozhodl, že výjimečný být nechce. Zvládl to před tím, než se skamarádili sám? Ano, takže to zvládne i teď. A na světě je tolik třináctiletých magorů co tam chtějí, že to nebude problém.

Asi takhle uvažoval při mytí nádobí. Vyšel nahoru, aby si pustil počítač, ale ten se seknul a zapne se až za chvíli. Začal si hrát s tužkou ležící na stole a pozoroval počítač. Najednou se ozval telefon...

*= blbne mi klávesnice
Tak co? Můj první pokus! Snad to není tak hrozné, doufám, že se vám příběh líbí a snad si přečtete i další kapitoly.
Vaše Kociik ♥️

Uši a ocásekKde žijí příběhy. Začni objevovat