Uši a ocásek

10. Kapitola

Lukas seděl v autě a koukal se na změť barev za oknem. Už to bylo deset minut co vyrazili. Tak nějak si myslel, že to bude trvat pár sekund(když už je to portál), ale jak se zdálo, tak zřejmě ne.
"Můžu se vás zeptat, za jak dlouho tam asi budeme?"
"Ále to mi přece nemusíš vykat. A na místo určení dorazíme přibližně za 3 hodiny."
Odpověděl mu Albert. Lukas lehce přikývl a zamyslel se nad tím, co se v uplynulých dnech stalo. Objevila se Ruri, společně s králičíma ušima, Mia se dostala přesně do stejné situace, jako on, proběhla jedna neskutečně únavná oslava narozenin, ta samá víla, co zapříčinila konec normálnímu životu se opila v domě jeho rodiny a teď s ní jede v mluvícím autě portálem, vedoucím do Ameriky. Neměl ani zdání, že by se mu někdy mohlo přihodit něco tak absurdního. A vzhledem k předcházejícím událostem se radši neopovažoval myslet na blízkou budoucnost. Rozhodl se, že své zbývající tři hodiny stráví odpočinkem. Kdo ví co se bude dít ve škole a přesně na to "kdo ví co" chtěl být v plné síle. Opřel si hlavu o okýnko a usnul. Nic se mu tentokrát nezdálo.

2 a půl hodiny později....

"HEEEJ!!!"
Lukas sebou trhl. Takovéhle probuzení nečekal. Rozhlížel se kolem sebe. Pořád byli v Albertovi - vlastně se nezměnilo nic, až na vílu. Ruri ho teď nasupeně probodávala pohledem.
"Co se děje?"
"Proč jsi mě už dávno nevzbudil?!"
"No..... Nevypadala jsi nějak nešťastně..."
"Víš, kolik jsme toho zameškali?!"
"Jízdu autem?"
"Přesně!!! Ty si myslíš, že to trvá čtyři hodiny jen proto, že to jinak nejde?!"
Takže to mělo smysl?
"Emmmm....... Ne?"
"Samozřejmě že ne! Za tu dobu jsem ti měla vysvětlit školní řád a systém školy a vyřešit ubytování..... Agrh co budu dělat?!"
"Ještě pořád tu nějaký čas je, ne? Alberte, mohl bys-"
"Ještě vám zbývá 25 minut."
"DVACET PĚT MINUT?!"
Začala zase šílet Ruri a pleskla se do čela. Promýšlela si dané možnosti. Nakonec se na Lukase odevzdaně podívala a s poraženeckým tónem řekla:
"Vypadá to, že to bude muset stačit."
Taková primadona... Pomyslel si Lukas.
Víla mu pověděla jak se dostane do klučičích ložnic, jak zhruba vypadá denní rozvrh a která je jeho kmenová třída, na které zájmové kroužky je možno se přihlásit, jak to funguje s obědy a po přednášce obdržel čip od ubytovny i na oběd, klíče od skříňky, rozvrh na tenhle rok, seznam spolužáků a příručku angličtiny. Všechno to nacpal do batohu, jak to jen šlo, oddychl si a podíval se na čas.
"Už máme jen pět minut."
Konstatoval. Víla se nervózně rozhlížela kolem sebe, takže neslyšela co Lukas řekl.
"Zbývá pět minut, tak se připrav. Tady máš ještě seznam tříd a učitelů, zbytek se doufám dozvíš na místě. Ufff ještě že to šlo tak rychle..."
"Už tam budem."
Řekl Albert, načež Lukas zpozoroval druhý vchod portálu. Při pohledu na portál znejistěl. Najednou mu bylo úzko. Měl pocit, že by se nejraději někam schoval, dokud tu nebude bezpečno. Najednou pochopil Ruriiny obavy a chtěl utéct od všeho toho neznámého. Chtěl říct autu, aby se otočilo a jelo zpátky, ale ve chvíli, kdy už otevíral pusu, projeli portálem a zastavili se. Sakra.
"Lukyyy! Pojď už!"
Lukas otevřel dveře. Rozhlédl se kolem sebe a užasl. Stáli ve velké hale obvěšené zářícími fialovými květinami s obrovskými okny na stěnách. Byl to úžasný pohled. Podíval se ke stropu, kde se u květin mihotala malinká žlutá světélka. Trošku zapochyboval o tom, zda to vůbec je škola. Také si všiml, že tu kromě nich nikdo nebyl.
"Pojď Lukasi!!! Jdeme pozdě!"
Vyjela víla a s překvapivou sílou táhla Lukase postranními dveřmi dál do školy.
"Tohle je zkratka."
Dodala ještě když ho vláčela dlouhou chodbou kamsi do předu.
"Ale moje věci jsou jsou ještě v autě!"
"To teď neřeš, Albert se o to postará."
Odpověděla mu popuzeně. Zahnula vpravo, potom vlevo a následovala další dlouhá chodba. Když už Lukas ztrácel naději, že se tam někdy dostanou, zastavila u jedněch dveří a řekla:
"Tak, jsme tu. Uff, učitel tu ještě není, máme štěstí."
Otevřela dveře a strčila Lukase dovnitř. Pak už jen slyšel zabouchnutí, čímž si uvědomil, že ho v tom nechala. Já bych ji....
"Lukyyyyyy!!!!"
"Co-"
Ale to už byl uvězněn v pevném Miině sevření. Rozhlédl se po třídě. Kromě Mii tu byla také Anita a sedm dalších spolužáků. Čtyři kluci a tři holky. Dva z kluků si o něčem zaujatě povídali, jeden z nich měl vlčí uši a ocas, ten druhý byl hodně vysoký a mohutný jako medvěd. Když jste se snažili, mohli jste postřehnout i malá ouška. Ti druzí , chameleon a nějaká kočkovitá šelma, na jejíž jméno se Lukas nedokázal vzpomenout, si buď četli, nebo hráli na mobilu. To se ale také týkalo jedné z dívek. Seděla tam sama a občas se podrbala za myším ouškem. Dokonce měla i vousky! A konečně tu také seděly dvě holky, které najdete všude. Něčemu se pohihňávaly a sem tam mrkly po někom z první dvojice. Čemu ale Lukas nedokázal uvěřit, byla ploutev, čouhající ze zad jedné z nich. Delfín?! To si dělá srandu ne?! Dovolil si ještě chvilku být vyvedený z míry, takže si nevšiml, jak ta druhá z nich, pes, na něj ukazuje. Chvíli na něj zíraly zpátky, jenže Mia už ho vedla k jeho lavici.
"Tahle zbyla, takže budeš sedět tady. A vidíš, je to hned za mnou! Není to super!?"
Teď už se na něj koukala celá třída.
"Jasně... Hele nechceš se trochu ztišit?"
"To bylo zlý!"
"Ale ne, já....."
Zasekl se. Všechny pohledy se pořád směřovaly jeho směrem.
"Ale nic."
Zničeho nic se zabouchly dveře. Před studenty stála jejich učitelka.

Já vím, já vím. Tahle kapitola stála za nic a navíc vyšla o 5 dní později, než jsem původně chtěla, takže se omlouvám!😱😭 Ale snad budete pokračovat ve čtení týhle pitomosti a ráda přijmu jakýkoliv feedback. Tak zase příště
Vaše     Kociik♥️