Uši a ocásek

9. Kapitola

Na stole seděla víla a Lukas nevěděl, co si počít. Neustále si blábolila něco pro sebe a pohihňávala se. Navíc se ho pořád na něco ptala, takže se nemohl na danou situaci soustředit.
"Heeej *škyt* Lukyyyyyyy...... Víš ty vůbec co to je laple-laple-plamlezník  smr*hihi*dutý? Hihihi dutý hihi...."
"To netuším a neříkej mi Luky."
"Ale no tak Lukyyy.... *škyt* Zkus to aspoň uhádnout.... Má to tři hlavy a smrdí to."
"Eee..... třeba plamlezník?"
V tu chvíli vypadala nadmíru překvapeně.
"Jak to víš???"
"Vždyť jsi to sama říkala."
Uraženě se na něj podívala a jako malé dítě si založila ruce na prsou.
"Nene. Nežíkala. *škyt*"
"Hádat se s tebou nebudu."
Trošku se rozjasnila.
"A Lukyyyyy?"
"No?"
"Máte zmrzku?"
"Ne."
"Ale jojo. Já ji viděla v mrazáku."
"Tak proč se ptáš?"
Povzdechl si a víla pokrčila rameny. Trošku neohrabaně se zvedla, načež vrávoravě doletěla k mrazáku. Lukas vytáhl z batohu mobil a zkoušel volat Mie. Třeba bude něco vědět. Telefon chvíli vyzváněl. Nic. Jak mu to může nevzít v takovéhle krizi?! Znovu si povzdechl a zvolna se smiřoval s tím, že bude dělat víle chůvu, dokud nevystřízliví. Ta si mezitím se značnou námahou vyndala z mrazáku velký kelímek oříškové zmrzliny. Dotáhla to na stůl a jala se hledat lžíci. Když se jí to povedlo, položila ji vedle zmrzliny. Z kapsy potom vytáhla menší lžičku a Lukas se divil, na co jí potom bude ta normální... Nějakou dobu ji pozoroval, jak dlabe tu dobrotu. Velká lžíce ležela na stole. Víla vypadala pro zatím neškodně. Už chtěl odejít, ale víla řekla (nebo spíše vyprskla s plnou pusou zmrzliny):
"Ty si nedáš? Já jsem ti tady *škyt* pracně přitáhla lžíci a ty si jentak odejdeš?!"
Že mě to nenapadlo.
"Promiň, ale teď nemám na zmrzlinu náladu."
Víla se zakabonila, vstala tím nejtěžším způsobem, jakým bylo možno a s nesmírnou tíhou vlekla lžičku zpátky do příborníku. Než to však mohla dokončit, Lukas jí tu lžičku vzal a vrátil ji tam za vílu. To ji samozřejmě dopálilo ještě víc. Otočila se k němu zády a dřepla si.
"Konec! *škyt* nebavím se s tebou!"
Lukas už ztrácel trpělivost.
"Dobře! Tak se se mnou nebav. Do školy nikdy nedorazím a bude mi to jedno. Jestli to zajímá někoho jiného, tak je mi to fuk."
Víla strnula. Patrně nečekala takovou odpověď.
"No- notak dobře.... *škyt*."
Ještě se chvíli mračila, zřejmě se snažila si to nějak v hlavě urovnat. Po chvilce úporného přemýšlení ze sebe dostala:
"Musíme sehnat vodvoz. Kapišto..?"
"Jasně, ale jak?"
Další přestávka vyplněná dumáním nad složitým úkonem odpovědi. Tahle byla trochu delší a Lukas si ke svému zděšení začal pohrávat se svým ouškem. Jakoby mu to už nevadilo! Rychle trhnul rukou dolů, ale víla si toho naneštěstí všimla. Lukas se asi červenal, tedy, aspoň podle víliny reakce.
"Awww Ruri to věděla!! Šampion v blushování! Ruri je génius!"
Lukas se otřásl a zase nahodil profesionálně klidný a lehce znuděný výraz.
"Neříkalas něco o odvozu? A mimochodem, kdo je Ruri?"
"Říkala a koukáš se na ni."
Vážně?! Ona o sobě mluví v 3. osobě?! Musí mít fakt dobrou náladu...
"Aha.... A co ten odvoz?"
"Ale joooo, hneeeed..... *škyt*"
Ruri dvakrát tleskla s nonšalancí zasvěceného človeka. Kuchyňská linka se roztrhla a natáhla se, jakoby byla z gumy. Z díry, která na lince vznikla, vyjel menší kočár s čtyřspřežím, tedy aspoň jeho půlka. Lukas sundal Ruri ze stolu a odtáhl ho, aby se sem kočár vešel. Není přece slušné, nechat jen tak někoho trčet napůl ve dvou místech najednou. Kočár zaparkoval v kuchyni a jeho dvířka se otevřela. Teprve teď si ho mohl Lukas lépe prohlédnout. Do očí ho praštila sytě červená s kombinací zlatých květinových vzorů. Dokonce i běloušové táhnoucí tu věc byli sladění do červeno-zlaté. A to nejen postroj, ale i kopyta. Lukas se na vílu nevěřícně podíval.
"Ty očekáváš, že nastoupím do toho krámu?!"
"Ccc! Ty nemáš styl! Tohle je nejnovějšejší model, abys věděl! *škyt*!"
Lukas si povzdechl. Mimochodem, všiml si, že to poslední dobou dělá dost často.
"A nemůže vypadat trochu normálněji?"
"Co tím myslíš, normálněji?!!! Nic se na tom měnit nebude!"
Odpovědi se ale víla nedočkala, protože Lukas obcházel kočár a prohlížel si ho. Na kozlíku našel sadu tlačítek. Jedno z nich svítilo. A nad ním se skvěl nápis (taktéž zlatý): Velkolepý nástup
Pak tam byly popisky typu: Pohřeb, Důležitá audience, Na nákup, Neviditelnost, Letní dovolená, Veřejná doprava, žvýkačkový pohon, ...
Mimo jiné tu taky bylo tlačítko Nenápadný. To se Lukasovi zamlouvalo asi nejvíce. Stiskl ho a rychle od vozu odskočil. Bylo až skoro neuvěřitelné, jak málo byla přeměna originální. Celý kočár se rozestavěl na kousíčky (to včetně koní) a zase se složil, ale tentokrát před nimi stálo černé auto.
"Tak, to je lepší."
Řekl si Lukas a nedbaje urážek rozzuřené opilé víly, hodil kufr do auta. Ještě zkontroloval, jestli má v batohu všechno a položil ho na zadní sedadlo. Ruri ztichla.
"Co se děje?"
Odpovědi se ale nedočkal. To se dalo čekat. Víla usnula. Posadil ji na přední sedadlo vedle řidiče. Řidiče..... tady ale žádný není.... Počkat co?! (Kociik, to si děláš srandu! Tohle je trochu moc! Vyrobila jsi můj charakter jako uzavřeného tichého kluka, a teď mě takhle mučíš?! Znormálni to trochu! Pardon, Lukasi, ale máš smůlu. Spisovatelkou jsem tady já. Achjo..... [malá vsuvka do příběhu 😋])
Lukas se pomalu smiřoval s tím, že probudí vílu. Ale no taaak! To jsem přece neřekl! Pššššt!
Už s ní chtěl zatřepat, ale auto promluvilo:
"Zdar. Jsem vůz 42. generace značky Plepitlap & spol. Jak vám můžu posloužit?"
"Ehm.... Mohl byste nás vzít do školy...? Prosím?"
"Aaaaa tak ty jsi Lukas! Moc mě těší! Říkej mi Albert. Jo, hned to bude, jen připoutám paničku. A nastup si."
"Dobře...."
Nechápal, jak může mít stroj tolik emocí, ale připadalo mu neetické se vyptávat. Později došel k závěru, že je to umělá inteligence. Nasedl do auta a to se rozjelo do portálu. Alberta i jeho pasažéry obklopila záře vybuchujících barev a Lukas si mimoděk vzpomněl na Miu. Trochu se té myšlence uchechtl - v takovéhle situaci se dá myslet jen na blázny. Otočil se do zadu, ale svou kuchyň tam nespatřil. Portál se zavřel. A nyní mířili tam, kam se dosud nikdo nevydal... (až na ty desítky studentů školy pro výjmečné...)

Wow, to jsem dopsala nějak dřív... No nic, snad se vám kapitola líbila (ikdyž byla o ničem 😁) a pokusím se sepsat další do konce měsíce, ale nevražděte mě, jestli to nevyjde. Jo, a konečně jsem si našla ten obrázek co jsem hledala! -viz média (mimochodem, je to Haruhika z Musaigen no Phantom world- boží anime) Tak zase příště! (U těch prkotin co píšu 😄👍🏻) Vaše Kociik♥️

Ps: jste fakt super dík za přečtení! 😚