Jako obvykle je název příběhu naprosto nemožný, ale snad se vám bude líbit.
Lukas je 13ti letý kluk, trochu zvláštní, a s nikým se moc nebaví. Ostatně, ani svět, ve kterém žije není tak úplně normální. Existují v něm víly, ikdyž je můžete spatřit je...
"Ahoj! Ty jsi Lukas, viď?" Naklonila se k němu Cassie. Chvíli ještě uhýbal pohledem a snažil se předstírat, že pozdrav nebyl adresován jemu. Když už to dál nešlo, s podezíravým výraz a klidným tónem, jež právě k tomuto výrazu neladil ani trošku řekl: "Ty mluvíš ke mně? Promiň, ale-" "Nemusíš se omlouvat! Asi ti přijde zvláštní když spolu tak mluvíme, viď?" To se teda sakra nemám co omlouvat! Nepřeháníš už to trochu DOST, kociik? Ale Luky, tak strašný to zase není, nebo bys radši visel hlavou dolů nad jezírkem krokodýlů? Já to klidně můžu zařídit! Popravdě... Cos říkal? Nic, nic... "No, trošku..." Řekl rozpačitě. Dál uhýbal pohledem a snažil se vypadat neviditelně. "Awwwww, to je tak roztomilé! Ty se mě bojíš? Promiň." "C-co? Ne! Jen... Proč si to myslíš?" "Tvoje uši." Zahihňala se. Jak moc ten zvuk Lukase otravoval. Podíval se na svůj odraz v okně a bohužel musel dát Cassie za pravdu. Králičí uši byly sklopené a pak už jen cítil, jak rudne až po kořínky vlasů. Sklonil hlavu a poslouchal delfínin a fenčin zajíkavý nepříjemný smích. Taková muka už dlouho nezažil. Kam se na tohle hrabe Daniel... Z jeho příšerného utrpení ho naštěstí zachránilo školní zvonění. "Uffff...." Oddychl si, když konečně ty dvě namyšlené nevěděl-jak-by-se-to-řeklo-slušně odpochodovaly na svá místa. Profesorka Woodová rozrazila dveře a vpochodovala do místnosti. "Nebudeme se zdržovat, pojďte slečno." Řekla rázně a pokynula štěněti před tabuli. Dívka vyskočila z lavice -při čemž schodila židli- a odkráčela na místo určení. "Ahoj všichni! Jmenuju se Minnie Starová. Jsem taky z Austrálie - jako Cassie. Moje oblíbené barvy jsou růžová a oranžová a mým koníčkem je lakovat si nehty! Dělám si legraci, mým snem je stát se návrhářkou oblečení nebo kadeřnicí. Ráda vás poznávám!!!!" Vychrlila se sebevědomým výrazem, který divže nedonutil Lukase zvracet. Cestou mrkla na medvěda- Sebastiana. Je tohle nějaký holčičí rituál při identifikaci oběti??? Bože, je mi ho líto... Pomysle si Lukas a otočil se k tabuli. Na řadě byla Mia a hned po ní myška Hanako. "Tak, další prosím." Vyzvala slečna Woodová -řekla jim, aby ji tak oslovovali- kluka menšího vzrůstu s světle hnědými vlasy a brýlemi, které už zřejmě něco zažily. Byl to chameleon. "Mé jméno je Philip Bright. Jsem ze spojených států. Mám rád techniku a elektroniku. Rád vás poznávám." Klidně došel zpátky k lavici a posadil se. Lukasovi svitlo hlavou, že právě poznal jediného normálního člověka v tomhle blázinci. Možná bych to tu mohl i přežít... Jeho ambice však o dost klesly po výstupu onoho vlka. Měl rozcuchané blond vlasy a nepřátelský kukuč. Popravdě byl docela hezký, jen se pořád tak tvářil... "Jsem Benjamin Berthelot, z Francie. Hraju fotbal a tenis. A tenhle rok si tu hodlám užít!!!" Lukas by přísahal, že za poslední větou zaslechl ještě : "a vy mi v tom nebudete bránit." Vlk se samolibým úsměv odešel ke svému místu. Chvilku se za ním díval, ale pak ho Mia zatahala za rukáv. "Lukyyy!" Zašeptala Mia naléhavě pohodila hlavou k učitelce. Měla přísný výraz dívala se na Lukase. "Mohl byste se představit, prosím?" Řekla ostrým hlasem a nezpouštěla z Lukase oči. Trochu váhavě vstal došel před tabuli. Tohle rozhodně nebylo něco, v čem by si liboval. Z hluboka se nadechl. A ještě jednou. Opatrně začal mluvit. "A-ahoj, jmenuju se Lukas Johnson a jsem z České republiky. Rád vás poznávám." Řekl o dost tišším tónem, než měl na mysli, ale vracet se a říct to celé odznova se mu v žádném případě nechtělo. Roztřeseně se posadil a soustředil se pokud možno jen ne na sebe. Čekal, že to bude o dost lehčí, ale tohl fiasko bylo příšerné.
K tabuli nastoupila kočkovitá šelma, nejspíš levhart. Byl vysoký (vyšší, než všichni kluci ve třídě - kromě Sebastiana) , hezký a měl veselé zelené oči a blonďaté vlasy. Cestou hodil Lukasovi nějaký papírek, stálo na něm: Jsi s námi na pokoji, po hodině ti ukážem kde.
"Ahoj! Jsem Viktor Elliot, rád vás poznávám! Jsem z Velké Británie, mám rád videohry, sporty a sbírám kartičky. Jsem hrozně rád že jsem na téhle škole!" Svůj výstup zakončil nenuceným úsměvem a vrátil se k lavici. Lukas na to zíral a nemohl uvěřit svým očím. Jak může někdo tak perfektní výstup? Přišlo mu, že to není fér. Z myšlenek ho úspěšně vytrhla slečna Woodová. Podívala se na hodinky a řekla: "Fajn, vypadá to, že máte před obědem více času, než jsem myslela. Můžete se jít ubytovat." Všichni vstali a profesorka opustila místnost. Mia se naštvaně otočila na Lukase. "Co to mělo být?! Tomu říkáš prezentace sama sebe?!" Anita se uchichtla. Lukas jí věnoval pohled říkající jako vážně?! Povzdechl si a už se chystal omluvit se Mie, ale někdo mu poklepal na rameno. "Ty jsi Lukas? Pojď, musíme ti ukázat ložnice!" Stál tam Viktor a Lukas s nelibostí zjistil, že je o půl hlavy nižší. Mia se rozzářila a podala Viktorovi ruku. "Ahoj, já jsem Mia!!! Postarejte se o něj dobře, jo? Mám pocit, že to sám nezvládne... " "Mio!" Andělsky se usmála a rychlostí světla zmizela za Hanako. Viktor mezitím přivedl chameleona a vysvětlil Lukasovi, že jsou na pokoji spolu. Philip si ho chvilku prohlížel a řekl: "Tenhle vypadá v pohodě." Lukas nevěděl jestli to má brát jako kompliment, ale rozhodl se, že ano. Těšil se na to, že se konečně rozplácne na postel a nebude aspoň deset minut vůbec nic dělat. Tři kluci vyšli ze třídy a na Lukasově obličeji přistálo cosi létajícího. A červeného. "RURI?!"
Dobře, vím že nic moc, ale aspoň něco. Taky jsem dopsala jednu samostatnou povídku v Rytíř, nebo popelář? Takže mě nekamenujte za málo povídek. (Ta druhá vyjde asi až ve středu). Snažně vás prosím o JAKÝKOLIV komentář. Když nebudu vědět, co zlepšit, bude to jen horší. Bez vás by to nemělo smysl 😘. Zase někdy příště. Vaše Kociik♥️
Ps: abyste se v tom vyznali:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
