Uši a ocásek

4. Kapitola

"Ahoj mami, promiň, že ruším, ale je to důležitý..."
Z telefonu se ozval unavený a otrávený hlas přepracované ženy.
"Lukasi, kolikrát ti mám říkat, abys mi nevolal, když jsem v práci!"
"Já vím, ale..."
"No tak co je tak důležité?"
"Ehm, víš, týká se to školy. Úplně se to všechno mění."
V matčině hlase se objevil náznak naděje a radosti.
"Takže na ten gympl přeci jen chceš? Určitě se to nějak ještě dá zařídit, mluvila jsem s ředitelem a-"
"Ne mami. Zdá se, že jedu do Ameriky."
"Cože?!"
"Z jakéhosi důvodu mě víla vybrala do výjimečných, takže jedu do Ameriky s Miou. Určitě ti ještě zavolají, ale teď se měj, nemůžu tě dál rušit."
Řekl Lukas a aniž by jí dal možnost se k tomu vyjádřit, zavěsil. Oddechl si a podíval se na Miu. Hrála si s velkou modrou mašlí, kterou si uvázala na na ocásek. Ladila jí k náušnicím s malou eiffelovkou a další malou, stejně barevnou mašlí. Musel uznat, že s černým svetrem, šedým tričkem s krajkou a kraťasy jí to slušelo. Dokonce si všiml i řasenky. Nešlo mu ale do hlavy, proč je tak vyparáděná. V tom se na něj Mia otočila a jakoby mu četla myšlenky řekla:
"Jdu na oslavu jedný sestřenky, bude jí  14 . Ostatně, nechtěl bys taky přijít? Prý si s sebou můžu vzít jaký chci kamarády, že bude větší sranda. A navíc by tě to přivedlo na jiný myšlenky  než je tvoje máma lačnící po úspěchu a vzdělaní pro své potomstvo."
"No.... Moc se mi nechce, ale... udělá ti to radost?"
"Uhmm."
Řekla Mia a zářivě se usmála.
"A zdá se, že vzít zpátky to taky nemůžu...."
"Mm mm."
Zavrtěla hlavou a rozzářila se ještě víc.
"Ale teď ti jdu najít něco na sebe!"
S hbitostí opravdové kočky se vyhoupla ze židle a rázem se ocitla u skříně. Chvíli se probírala ramínky, hromádkami i komínky čistého prádla, když  vytáhla modrou kostkovanou košili a tmavé džíny.
"Obleč si to."
Poručila mu a dál se spokojeně prohrabávala jeho skříní. Lukas si zalezl do koupelny, aby se mohl v klidu převléct. Za týden už je škola. Konstatoval sám k sobě. Ale co tam budem dělat, to vážně netuším. Zapnul poslední knoflík od košile a vrátil se do pokoje. Na zemi seděla Mia zády ke dveřím a na něco se upřeně hleděla, občas se zahihňala. Lukas dostal jisté dost nepříjemné tušení.
"Jsi v pohodě?"
Zeptal se trochu nejistě.
"Něco jsem našla!"
Odpověděla nadšeně Mia stále ve stejné poloze.
"Mám se bát?"
"To je na tobě."
Řekla a otočila se v rukou držela černého motýlka, co ho měl v tom divadle před dvěma roky. Upřímně doufal, že ho už nikdy neuvidí, ale štěstěna se k němu otočila zády. Tohle byla věc, kterou ten maniak neměl nikdy spatřit a teď ji má v rukou.

Někdo tam nahoře mě nemá rád.

"Tohle si na sebe nevezmu."
"Nechceš si zahrát hru? Hodíme si minci a čí strana vyhraje, ten musí udělat co mu ten druhý řekne. OK?
"Tak na tohle ti neskočím. Určitě to nějak podfoukneš."
"Mám tě!!! Chceš hrát!"
"Ale ne.... tak jsem to nemyslel!"
"První slovo platí a navíc mám náboj na další hru ještě od minula, takže musíš hrát. Klidně házej ty."
Cvrnkla po něm minci.
"Takže když vyhraju, musíš si vzít motýlka. Jo a chci lva."
"A když vyhraju já, dovolíš mi zůstat doma. Dohodnuto."
S těmito slovy hodil mincí. Chytil ji a položil na hřbet ruky. Pomalu ji odkryl. Já jsem ale blb, že jsem to vůbec zkoušel. Mohl jsem to usmlouvat, ale teď nemám šanci. Mia radostně zavýskla. Lukas ji probodl pohledem. Jí to očividně nevadilo, protože vstala a zavázala mu motýlka.
"Jdem."
Řekla chytla Lukase za rukáv a táhla ho po schodech dolů. Stačil ještě popadnout mikinu. Už byli v předsíni a nazouvali si boty. Mia vyrazila ze dveří popadla narozeninové taštičky u vchodu, vytáhla Lukase z domu a zamkla.
"Je to jen o dvě ulice dál."
"Jen o dvě?! Co když mě takhle někdo uvidí?!"
"Všichni jsou pryč, nic takovýho se nestane."
"No jasně."
Řekl popuzeně Lukas a natáhl si přes hlavu mikinu. Zbytek cesty s Miou nemluvil, nebo se o to snažil, protože mu pořád něco vyprávěla.

Opravdu to nebylo daleko. A Mia měla pravdu, nikdo tu nebyl. Stáli před domem, ze kterého se ozývala hudba. Lukas znejistěl. Vůbec se mu tam nechtělo, ale to by tu nesměla být jeho praštěná kamarádka, která z něj stáhla tu mikinu a dostrkala až dovnitř.

Náhle domem zavládlo ticho až na hudbu z repráčků od počítače. Všechny pohledy se směřovaly k nim a Lukas si nemohl nevšimnout, že jen dívčí pohledy. Teď si k nim ale razila cestu vyšší hnědovlasá dívka. Jakmile se jí to povedlo obejmula Miu, načež řekla:
"Ahoj Mio! Jsem tak ráda, že jste tu! Jé já ti asi zapomněla říct, že tu moc kluků nebude, vlastně to vypadá, že tady králíček je první."
"Jemu to nevadí, viď Lukasi?"
"Co?! Odkdy-"
"Takže ty jsi Lukas?"
Zeptala se holka asi přibližně velká jako Mia.
"Ano, ale..."
Zmohl se na chabý protest. Ale dav holek už ho táhl na zahradu, kde visela spousta lampiónů a fáborků. Stačil ještě zahlédnout Miu, jak se tlemí na celé kolo a přísahal si, že jí připraví velmi sladkou pomstu. Asi deset dívek se s ním mezitím zkoušelo bavit, ale Lukase zaujala jen jedna věta.
"Tohle je přespávačka?!"
"Jen pro sedm vybraných lidí."
Přikývla blondýnka s brýlemi. S mým štěstím se může stát cokoliv a mám ten pocit, že se to stane. Já ji fakt zabiju!!!

Tohle je pravděpodobně strašná kapitola, ale měla jsem pocit, že něco musím napsat. Líbí se příběh? Snad jo a zase příště. Vaše Kociik♥️