My Psychology Teacher {CZ}

Nováček

Ležela v posteli a poslouchala, jak se ji budík snaží vyhnat z postele neustálým pípáním, kterého už měla po krk. Praštila budík ve snaze jej umlčet, což se jí i podařilo. Vstala neochotně z postele a vyšla do nového dne. Škola jí začínala za hodinu. Měla hodinu na to, aby se nasnídala, osprchovala, vyčistila zuby a našla něco na sebe. Podívala se na hodiny a uvědomila si, že už má zpoždění. Rychle tedy popadla rohlík, rychle se osprchovala a vyčistila chrup. Zbývala jí poslední a taky nejtěžší věc, obléct se. Ale nebyl čas na zkoušení všech kousků jejího šatníku. Proto chytla po prvních džínách a tričku a utíkala se převléct z pyžama.

Když přijela ke škole, nemohla najít místo k zaparkování. Musela tedy zaparkovat o ulici dál a ke škole dojít pěšky. Při vylézání z jejího Coopera se zadívala na hodinky... 7:54. Práskla dveřmi auta a za běhu jej zamkla dálkovým ovládáním. Utíkala ke vchodovým dveřím střední školy a už se natahovala po klice, když se najednou před ní objevil nějaký chlap. Narazila do něj tak tvrdě, že jí i mu vypadli z rukou učebnice a sešity.

„Kruci, omlouvám se, já... neviděla jsem tě..." začala se omlouvat a sehnula se pro učebnice. „Ne, je to moje chyba," řekl s úsměvem a začal ze země sbírat rozházené papíry. „ mám trochu zpoždění, víte, jsem tu první den."

„Ale vždyť už za 4 měsíce je konec školy? Nepřijde ti to trochu zbytečné?" podotkla.

„Ne, já... jsem učitel. Ředitel mě přijal na záskok, protože vás prý opustila učitelka psychologie. Zbytek roku jsem tu místo ní, než ředitel někoho najde nastálo." usmál se a pomohl jí posbírat její věci.

„Ach, to jsem nevěděla... omlouvám se za tykání, ale vypadáte strašně mladě." cítila, jak se začíná červenat. Vzpřímili se a usmáli. Otevřel jí dveře a ona se na něj na oplátku usmála.

„Tak, měli bychom už jít. Akorát, zní to hloupě, ale nevíte, kde je učebna číslo 168? Zapomněl jsem si mapu" řekl s humorem.

„Učebna 168? Jo vím, kde je. Teď tam mám hodinu."

„To je skvělé. Tak tedy... až po vás"

Když přišli do hodiny, sedla si do třetí lavice prostřední řady a odložila si věci.

„Dobrý den, jmenuji se Scott Brown a jsem váš dočasný učitel psychologie. Budu tu učit jen do konce roku, takže - " najednou ho přerušila Erica Fieldsová, která patřila mezi ty největší nány třídy „Kolik vám je?" zeptala se drze. „Jste hrozně mladej."

„Ano, to už jsem jednou slyšel..." usmál se a podíval se na Ruby. „Je mi 26." řekl provinile, jako by se právě přiznal k vraždě. „Takže, otevřete si vaše učebnice na kapitole, kde jste s paní učitelkou skončili. Ehm... slečno," podíval se na Ruby a jemně na ni poukázal prstem. „můžu poprosit vaše jméno?"

„Ruby Millerová" řekla mu s širokým úsměvem, jako by šlo o nějaké tajemství.

„Dobře, Ruby, mohla byste mi říct, jaká je to kapitola?"

„Kapitola Emoce." usmála se na něj.

„Fajn, děkuji. Tak, kdo chce začít číst?" 

Pokud se mám pokračovat, dejte mi prosím vědět. Je to můj první příběh, takže jestli se vám líbí, odměňte mě hvězdičkou a komentářem ^^