1. Díl

13.8K 505 11
                                    

" Takže Samantho, tohle je Mike. Můj přítel." Ukázala moje matka na celkem pohledného pětatřicátníka. " Miku? Tohle je má dcera Samantha." Slušně jsem mu podala ruku a s úsměvem řekla:

" Těší mě." Pustila jsem mu ruku.

" Mě také. Doufám, že spolu budeme vycházet." Ze široka se usmál a matka nás vyzvala, aby jsme si sedli k prostřenému stolu. " Je mi líto, že tu s námi nemůže být i můj syn Bred. Je ve stejném věku jako ty. Myslím, že spolu budete vycházet. Co jsem tak slyšel od tvé matky, tak toho máte hodně společného." Zasmál se.

S chutí jsem se pustila do lasagní. Moje matka umí ty nejlepší lasagne vůbec.

" Takže.. řekni mi něco o sobě, Sam ." ( Sam- [Sem], zkrácenina Samanthy. ) Usmál se Mike a do úst si dal další sousto.

" No.. jsem hodně komunikativní, společenská a vždy mám poslední slovo. Nesnáším namyšlené lidi, holky, co jsou až moc zmalované a manipulativní lidi. Ráda se jen tak procházím a chodím běhat. Také jednou za čas zajdu na nějakou tu párty. No a to by bylo asi vše." Položila jsem vidličku na již prázdný talíř a otřela si pusu ubrouskem.

" Páni." Usmál se Mike. " U našeho domu je kousek les, kde se dá skvěle běhat. Také tam budeš moct chodit na procházky po pláži. Už se těším, až sek nám nastěhujete." Pití, které se nacházelo u mě v puse, skončilo opět ve skleničce.

" Až co?" Položila jsem otázku a nadzvedla obočí.

" Zlato, chtěla jsem si s tebou o tom promluvit. Ale nebyl ten správný čas. Jak už moc dobře víš, tak s Mikem se scházíme už přes půl roku a je nám spolu dobře. Mohla si čekat, že se k sobě nastěhujeme." Matka mi dala ruku na tu mou a já s ní okamžitě ucukla. Tohle ne. Nemůže mě připravit o můj pokoj, o moje kamarády a o tohle krásné prostředí. To prostě nemůže..

" Promiňte, ale už půjdu. Jsem celkem únavená." Zvedla jsem se ze židle a s pozdravem na dobrou noc, odešla do svého pokoje.

Zamkla jsem se a šla si dát horkou sprchu. Poté se převlékla do mého pohodlného pyžámka s poníkama a zalehla do postele.

A jestli si myslíte, že mít v sedmnácti pyžamo s poníkama a říkat mu pyžámko, je dětinské, tak to možná je, ale nikdo neříkal, že já, furt dítětem nejsem.

My Bad Step Brother Kde žijí příběhy. Začni objevovat