Bez doteku

Trest

"Tak co vlastně bude muset udělat?" zeptala jsem se Nicka natěšeně. Ďábelsky se usmál. "Hele už mám jistou představu, ale provedeme to až zítra. Zamračila jsem se. "Ty to nechceš provést ve škole?" Uchechtl se. "Ne, ale chci to natočit a pak dát na internet, takže se neboj, uvidí to všichni." V duchu jsem oslavovala. Ani nevím, proč jsem tak moc chtěla aby Ryan trpěl. Chtěla jsem to ale hodně a tak jsem tuhle myšlenku hned zahnala.

"Takže dneska půjdeme po škole hned ke mně, dobře?" zeptal se mě Chris. Kývla jsem. "A co je vlastně tvoje schopnost?" Podrbal se na zátylku. "Všechno se dozvíš, ale ne tady a ne teď." Obrátila jsem oči v sloup. To jak mluvil mě začínalo pěkně štvát. Chystal se říct ještě něco, ale přišel k nám Ryan. "Máma ti vzkazuje, jestli by jsi nemohla dneska přijít zaskočit. Má zase tu svojí schůzku."  Podívala jsem se na Chrise. Nic neříkal, ani se na mě nepodíval. "Vyřiď Sarah, že dneska nemůžu. Budeš to muset vzít ty." Chris zvedl hlavu a usmál se na mě. "Co máš tak důležitýho na práci?" zeptal se Ryan nevrle. Chris mě objal okolo ramen. "Mě," řekl a donutil mě se otočit a odejít s ním zpátky do třídy. Uchechtla jsem se. "Víš že to mohlo vyznít dost dvojsmyslně?" "To byl účel Miri."

Hned po posledním zvonění jsem napsala Emily, že jsem po škole. Doufám, že si to mezi sebou neřeknou. "A kde vlastně bydlíš?" "Uvidíš," řekl do země. Prošli jsme okolo hřbitova a malého domku. "Ehm... Miri, tady bydlím," oznámil mi, když si uvědomil, že jdu dál. "U hřbitova? A sám?" Můj hlas byl nepřirozeně vysoko. Usmál se. "Snad se nebojíš mrtvých," poškleboval se mi. Odemkl branku a pokynul rukou dovnitř. "Dámy mají přednost."

Když jsem ten dům viděla zblízka, nepřipadal mi zase tak strašidelný. To jsem ho ještě ale neviděla zevnitř. Dveře skřípaly a uvnitř nebylo nic. Všude bylo prázdno, vůbec žádný nábytek. "Asi se tu moc dlouho nezdržíš, co?" otočila jsem se na Chrise. "Ne, hned jak tě naučím používat svoje schopnosti, odejdu. Někam si odlož batoh a mikinu." Poslechla jsem ho. Bez mikiny jsem se cítila nepřirozeně. Navíc mi byla zima, protože jsem pod ní měla jen tílko. "Fajn, můžeme začít," řekl a zatáhl staré závěsy. V místnosti nebylo vidět na krok.

"Soustřeď se!" křikl na mě už asi po osmé. "Nebojuj se svojí schopností, přijmi ji. Když jí nepřijmeš, nikdy se jí nenaučíš ovládat." Stoupl přede mě. "Tak a teď se mě úmyslně dotkni." Zhluboka jsem se nadechla. Ukázalo se, že na Chrise moje schopnosti fungují, ale jenom když on sám chce. Dotkla jsem se jeho ramene a když jsem ucítila brnění, snažila jsem se ho nepustit dál. Fungovalo to, brnění zůstalo ve dlani a dál už nešlo. "Ono to funguje!" Jakmile jsem vykřikla brnění se rozšířilo do předloktí. Pustila jsem Chrise a o krok ustoupila. Byla jsem udýchaná. Dotkla jsem se svého nosu, na ruce jsem měla krev. "To se stává, když je toho na tebe moc. Dneska končíme, pokračování příště."

Když jsem vyšla ze dveří, zděsila jsem se. Už se stmívalo a já nejsem doma. Zkontrolovala jsem mobil. "No do hajzlu!" zaklela jsem a běžela domů. Občas jsem do někoho vrazila a při jemném brnění si uvědomila, že jsem u Chrise nechala mikinu. Modlila jsem se aby mi jí v pondělí přinesl do školy, protože už jsem se nehodlala vracet.

Tiše jsem otevřela dveře, vešla dovnitř a setkala se s Willem. Jen okolo mě proběhl a posměšně šeptl: "Máš průser!" Svěsila jsem hlavu. Odhodila batoh do kouta a mířila do kuchyně. "Kde jsi ksakru byla!?" zakřičela Emily. Nikdy předtím jsem jí křičet neslyšela. "U kamaráda," řekla jsem bezvýrazně. "A kde si byla včera? Protože jsme volali do školy a tam nám řekli že po škole jsi byla snad jen jednou za celou střední!" Peter položil ruce na Emilyina ramena.  "To jsem byla u jinýho kamaráda." Emily vypadala, jako kdybych vykradla banku. "Příště nám nelži o tom, kam jdeš, ano?" řekl Peter jako vždy naprosto v klidu. Kývla jsem a už jsem se chystala odejít. "A Miriam?" ozval se za mnou Peter. Otočila jsem se. "Zítra k nám slečna Ema přivede chlapce jménem Oliver. Bude s námi bydlet." Čekala jsem to, už se mi o tom zmiňovala Emily i Will. "A kolik mu je?" "Je mu osm." Ale ne! Mě si sice taky osvojili v osmi, ale já byla vždycky tichá a hodná. Doufám, že Oliver bude taky.

.............

Zvedla jsem telefon. "Ano?" "Hej, Miri to jsem já, Nick. Jen volám, že už mám ten trest pro Ryana." Už teď jsem se smála jak debil. "A co to bude?" zeptala jsem se. "Dozvíš se na místě, přijď na pláž." Za chvíli má přijet Oliver, ale tohle si nemůžeš nechat ujít! "Ok, za chvíli jsem tam."

Vzala jsem si pod oblečení plavky. Dneska bylo venku opravdu vedro a s mikinou bych to nevydržela. Už z dálky jsem viděla, jak na mě Nick mává a tak jsem je doběhla. Spolu s Derekem stáli před Ryanem a pošklebovali se. "Tak co musí udělat?" zeptala jsem se nedočkavě. "Já bych to taky rád věděl," řekl očividně podrážděný Ryan. Nick po něm hodil čelenku s králičíma ušima a trenky se srdíčky. "Tohle budeš mít na sobě, nic jinýho a na kameru nám hezky řekneš tohle," podal mu papír. Ryan si to chvíli četl, potom vytřeštil oči. "Tohle nemůžu říct! Vždyť mi potom nedá pokoj." "To je účel."

S těmi věcmi na sobě vypadal Ryan doopravdy vtipně. "Přísahám, že tě po tomhle zabiju!" Nick zapnul kameru. Ryan si povzdechl a spustil: "Má nejdražší Holly, od naší společné noci nemůžu myslet na žádnou jinou," poklekl na jedno koleno. "Strávíš se mnou zbytek střední? Jestli odpovíš ne, pukne mi srdce. A jestli řekneš ano, učiníš mě nejšťastnějším mužem na světě!" Poslední větu vykřikl. Já s Derekem jsme se váleli smíchy v písku. "Výborně, už zbývá jen poslední část a pak jsi volný," řekl Nick. "Ne, co po mně ještě chceš!?" Nick se usmál. "Dáš to na svůj facebook, ale to až jindy, teď pojďte do vody nebo se tu upečeme!" Polomrtvá smíchy jsem ze sebe stáhla mikinu a chvíli jen tak ležela na vyhřátém písku. "Jestli okamžitě nezvedneš tu svojí prdelku, přitáhneme tě do vody sami!" zavolal na mě Ryan a já se usmála. Měla jsem takový hřejivý pocit u srdce. Mám kamarády? ... Ne! To bude úpal. Nic méně jsem si ten den hezky zaplavala v moři.