Bez doteku

"Nezvedej to!"

"Ryane..." vzdychla jsem nepřítomně. Tohle mi přišlo až zatraceně povědomé. "Měl bys toho nechat," zašeptala jsem mu do ucha a hned na to zase vzdychla, protože mi zmáčkl zadek. "No, je hodně poznat, že se ti to vůbec nelíbí. Mně samozřejmě taky ne, ale stejně bych chtěl vědět, proč mám přesně přestat?" zeptal se a políbil mě na krku. Naklonila jsem hlavu, aby měl lepší přístup. Cítila jsem to nepříjemné brnění, ale docela dobře to vyrovnávalo zcela jiný brnění... Jednu ruku jsem mu zapletla do vlasů a jemně ho za ně zatahala. Vydal zvuk podobný zavrčení a já se ušklíbla. "Protože jestli nepřestaneme, stane se něco hodně špatnýho," zašeptala jsem a přestala se ovládat. Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo a oplatila jsem mu polibek na krk hned několikrát. Zase mi zmáčkl zadek a já vyjekla. "Ses nějak rozjela. Můžeš mi vysvětlit, co znamená to tvoje 'něco špatnýho'?" zeptal se a políbil mě, čímž mi znemožnil odpověď. Pustil mě a já dopadla na postel.

Trochu jsem se od něj odtáhla. Přesně o tomhle se mi zdálo. Teď se mělo stát to něco divného, ale neměla jsem na sobě šaty a Ryan neměl ruce od krve. "Já... nejsem si jistá," odpověděla jsem neurčitě, ale Ryan to pochopil trochu jinak. "Neboj, budu opatrnej," zasmál se a znovu mě políbil. Lehl si nade mě a jemně mi přejel rukou po boku. Trochu jsem sykla, protože tetování. "Promiň," omluvil se tak nějak automaticky a vyhrnul mi triko. "Takhle na to snad nezapomenu." Zavrtěla jsem hlavou, jo určitě to udělal jenom kvůli tomu. Začal mě líbat na hrudi a jel pusou pomalu dolů. Není tohle jenom další sen? "Ryane!" vykřikla jsem, když mě ten vůl kousl do podbřišku. Zakřenil se jako malej kluk, sundal si triko a sáhl pro něco na poličku nad postelí. Když jsem to uviděla, nadzvedla jsem obočí. "Kde všude po pokoji to máš poschovávaný?" zeptala jsem se s upřímnou zvědavostí a on se podrbal za krkem. "To by bylo na dlouho." Zachechtala jsem se a  chytla se ho okolo krku. Políbila jsem ho na rty a on se do polibku usmál. 

Bylo poměrně těžké se soustředit na víc doteků najednou a v jednu chvíli jsem dokonce viděla Ryanovu vzpomínku na všehochuť z dnešní noci. Naštěstí to nebylo moc podezřelé. Zavrtěla jsem se a Ryan něco zamručel. Položila jsem si hlavu zpátky na jeho hruď a snažila se nemít ten hrozný pocit. Bohužel to nešlo a tak jsem se zvedla a potichu vyklouzla zpod deky. Nahá jsem cupitala po pokoji a hledala svoje oblečení. Byl by to docela komický pohled, kdyby mě někdo viděl... Prudce jsem se narovnala a podívala se na postel. Ryan s podepřenou hlavou se na mě usmíval jako sluníčko a já zrudla jako rajče. Rychle jsem se oblékla zády k němu. "To musíš být doma? Nebo si myslíš, že tohle byla chyba?" zeptal se trochu dotčeně. Povzdechla jsem si a sedla si na postel. "Já nevím, Ryane. Mám pocit, že se stalo něco hrozného," poslední větu jsem šeptala a měla jsem slzy na krajíčku. Ryan chtěl protestovat, ale najednou se domem rozezněl telefon. 

Byla to scéna jako z hororu, na který jsme koukali předtím. "Fakt to chceš zvednout?" Ryan se ušklíbl a po tmě nahmatal telefon. Chvíli bylo pro mě jenom ticho a pohled na vyděšeného Ryana. Najednou pustil sluchátko a rychle na sebe hodil nějaké oblečení. "Zvládneš to tu sama?" zeptal se, když si zapínal pásek. Jenom jsem přikývla a on už letěl z pokoje. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale nemusela jsem se namáhat. "Měla jsi pravdu. Stalo se něco příšerného," ve slově 'něco' se mu zlomil hlas a než jsem stačila vyzvídat, byl pryč.

.....................

Ráno můj pozdní příchod domů nikdo nekomentoval. Měla jsem o Ryana docela starost. "Budeš mít dneska čas?" zeptal se Oliver a já na něj vykulila oči. "A na co jako?" Vrátil se mi můj normální výraz. "No, já si nemám s kým hrát a..."Dál už jsem ho neposlouchala. Zvedla jsem se od svojí snídaně. Uklidila jsem po sobě a pak si sedla zpátky před Olivera. "Řekni Emily, ať tě vezme na dětský hřiště. Tam si najdeš mnohem lepší kamarády." Zase jsem se zvedla a vyšla ze dveří. Ještě jsem ho slyšela, jak na mě křičí, že hřiště jsou pro malý děti. A co jsi asi ty? 

Zaklepala jsem na dveře a když Chris otevřel, dala jsem ruce vzhůru. "Nikdo mě nesledoval," řekla jsem se sarkasmem v hlase a on jenom protočil očima. Pustil mě dovnitř a sedl si na zem. "Proč si se mnou chtěl mluvit?" povzdechl si. "Zjistil jsem, že znáš Sarah," oznámil mi se svěšenou hlavou. "Počkej, a ty jí znáš odkud?" Povzdechl si a podíval se mi zpříma do očí. "Je to moje starší sestra."

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. "To mi chceš říct, že Sarah je taky..." "Zvláštní?" skočil mi do řeči. "Ne, náš otec byl zvláštní, ale matka ne. Ne vždycky se do takového vztahu narodí zvláštní dítě. Potom co nám zabili tátu, jsem se musel odstěhovat. Nechtěl jsem je vystavit nebezpečí." Pokývala jsem hlavou. "Ale stalo se." Nechápala jsem, co tím myslí. Vzal mi z kapsy mobil a na internetu najel na zprávy. "Proboha!" Tak proto ten telefon. Ryan jel v noci do nemocnice, protože někdo brutálně zmlátil jeho matku.

V Chrisově tváři byl poznat smutek. V té mojí mohl být tak akorát zmatek. "Miri?" Mobil mi vypadl z ruky. Vždyť já věděla, že se stalo něco zlého. Proč jsem něco neřekla dřív. Ten sen...  "Miri! Hej, co se děje?" Trošku jsem se vzpamatovala, ale pořád jsem nebyla schopná dát dohromady smysluplnou větu. "Já... měla jsem sen." Čekala jsem, že nebude chápat, proč teď vytahuju nějaký sen. Že na mě začne křičet, ale on udělal pravý opak. "Tys věděla, že se to stane?" zeptal se klidně. Se slzami v očích jsem se na něj podívala. "Proč se mi tohle děje?" Podívala jsem se na svoje ruce, třásly se. "Proč se mi děje i tohle. Vždyť to se vzpomínkami nemá co dělat!" Chris položil své ruce na ty mé. "Miri, uklidni se. Za nějakou dobu ti všechno bude dávat smysl, ale teď mi musíš pomoct." Pomoct s čím? Chtěla jsem se na to zeptat, ale nevěřila jsem vlastním hlasivkám. "Budeme se muset zbavit toho Spasitele, který napadl Sarah."