Bez doteku

Prolog

"Miriam! Kdepak jsi?" volala na mě maminka. Otřela jsem si slzy, které mi bez přestání tekly z očí. Otevřely se dveře do mého pokoje a vstoupila maminka. Měla stejně zarudlé oči jako já. S jistotou jsem věděla proč. 

"Miri," řekla chlácholivě a vtáhla mě do obětí. Jakmile to udělala, uviděla jsem znovu ten odporný nemocniční pokoj  a rozplakala se ještě víc. Odtáhla se. "Tatínek už je na lepším místě. Už ho nic nebolí." Tuhle větu jsem slyšela za poslední den snad osmkrát. "Prosím, vydrž to ještě chvilku. Za chvíli to skončí."

Dole v obývacím pokoji bylo spoustu lidí, které jsem v životě neviděla. Mamka říkala, že jsou to tatínkovi přátelé. Každý je oblečený v tom samém. I mě mamka donutila vzít si černé šaty. Každý koho jsem potkala mi říkal, jak moc ho to mrzí a stiskl mi ruku. Pokaždé se mi vybavila tvář mého taťky, už jsem to nedokázala vydržet a utekla k sobě do pokoje.

Teď jsem se tam musela vrátit. 

Sedla jsem si do křesla v rohu místnosti a čekala až to skončí. Pozorovala jsem maminku, jak si povídá s několika lidmi a nevšimla si, že se ke mně blíží nějaká paní. 

"Ty musíš být Miriam," řekla s úsměvem na tváři a natáhla ke mně ruku. Připravila jsem se na nejhorší a její ruku přijala. "Tvůj otec byl úžasný muž." Místo nemocné tváře mého taťky se mi naskytl pohled na usmívajícího se chlapce. Obraz rychle zmizel a já znovu pohlédla do tváře té paní. Pořád se usmívala a já jí prostě musela obejmout. Potřebovala jsem ho vidět tak, jako ta paní ve svých vzpomínkách.

Všichni už odešli a já jsem seděla na posteli s plyšákem v ruce. Už jsem nebrečela, protože jsem viděla tatínka šťastného. Dokonce jsem se i usmála. 

Do pokojíku přišla mamka, jejíž oči byly pořád stejně zarudlé. Sedla si ke mně na postel a natáhla ruku. Chtěla jsem, aby viděla to co já, ale když jsem se jí chytila, uviděla jsem zase jen bledou tvář bez života. Chtěla jsem se jí vytrhnout, ale držela mě pevně. Nemohla jsem to vidět a tak jsem se soustředila na to aby ta tvář zmizela.

Maminka se zhroutila k zemi a já nevěděla co mám dělat. Snažila jsem se jí vzbudit, ale ona nespala. Dýchala a měla otevřené oči, které vypadaly jinak. Běžela jsem rychle dolů a vzala telefon. Namačkala jsem tam čísla, která mě naučila maminka. Z telefonu na mě mluvil nějaký pán a na něco se ptal. "Prosím, maminka se nechce probudit!" brečela jsem do telefonu. "Uklidni se holčičko, jak se jmenuješ a jaká je adresa vašeho domu?" Nadiktovala jsem mu adresu a řekla svoje jméno. "Kolik ti je let Miriam?" zeptal se a já popotáhla. "osm," fňukala jsem do telefonu. "Poznáš jestli maminka dýchá?" Podívala jsem se na mamku a viděla jak se její hrudník zvedá a zase klesá. "Dýchá a má otevřené oči."

Za pár minut k domu přijela sanitka a vešlo k nám asi pět záchranářů. "Tady!" zavolala jsem na ně od zábradlí schodů. Všechno jsem viděla rozmazaně kvůli slzám. Někdo mě bral do náruče a nesl mě do sanitky, kde už ležela maminka. 

.....................

"....Nějaké příbuzné?" Rozhovor z chodby jsem slyšela moc dobře. "Poslední žijící příbuzný je její matka. Chudinka malá, před třemi dny jí zemřel otec a teď se stane tohle."

  Maminka mi vždy říkala, abych neposlouchala cizí rozhovory, ale teď mi za to určitě nevynadá. "Jak dopadly její testy?" zeptal se hlas z chodby. "Nic. Absolutně nic. Nereaguje, nedávám jí moc velké šance." Na to jsem se zvedla a otevřela dveře. Obrátily se na mě dva pohledy mužů v bílém. "Proč nedáte mamince šanci?" 

Všimla jsem si smutného pohledu toho staršího pána. Ten mladší si povzdechl a sklonil se tak, abych mu viděla do očí. "Holčičko tvoje maminka se už neprobudí." Začala jsem brečet a nevnímala co se děje okolo mě. 

Probudila jsem se v křesle vedle maminky a plakala nad ztrátou obou rodičů. Jak se to mohlo stát? Vždyť ještě před pár lety jsme byli všichni tak šťastní...

"Miriam," poklepala mi na rameno cizí paní. Neměla bílé oblečení, proto jsem jí neignorovala. "Já jsem Ema, sociální pracovnice. Ode dneška budeš bydlet v domově pro děti jako jsi ty." Jako jsem já? To taky vidí zvláštní věci, když se někoho dotknou? Myslela jsem, že by mi to ta Ema mohla vysvětlit, ale dalšími slovy mě umlčela. "Pro děti bez rodičů."

Podívala jsem se na maminku. Když jsem se jí dotkla naposledy, dopadlo to takhle. Ale možná kdybych...

Natáhla jsem k ní svojí roztřepanou ruku, ale když jsem se jí dotkla a zavřela oči, nic se nestalo. Neviděla jsem vůbec nic, jako kdyby už to vůbec nebyla mamka.

"Miriam? Musíme jít, rozluč se s maminkou a pojď," řekla Ema a odešla z pokoje. Normálně bych to udělala, jenže tohle nebyla moje maminka. Nebyl to nikdo.

Vyšla jsem z pokoje a Ema ke mně natáhla ruku. Nepříjemně jsem se na ní podívala. "Já se už nikdy nikoho nedotknu," řekla jsem ji přesvědčeně a obešla ji.