Bez doteku

Sestřička!? Ani náhodou!

Když jsem přišla domů, čekalo na mě překvapení. Před domem stálo auto Emino auto. No výborně, další otázky ohledně mojí orientace. Otevřela jsem dveře a nestačila se divit. Bylo tu pět velkých kufrů. Má to být osmiletý kluk, ne pět osmiletých kluků. "Miriam? Jsi to ty?" ozval se hlas z obývacího pokoje. "Prosím, urychli moje trápení..." šeptla jsem k nikomu. Možná jsem doufala, že se ze skříně vyvalí zlý klaun s palicí a praští mě s ní přímo do hlavy. Ano uhádli jste, nemám ráda děti. Ani jako dítě jsem neměla ráda děti!

"Konečně jsi přišla Miriam, kdepak jsi byla?" zeptala se Ema přeslazeně. Takhle mluvila před dětmi pokaždé. "Byla jsem na pláži s přáteli." odpověděla jsem po pravdě a rozhlížela se kolem sebe. "Páni, ty jsi konečně sundala tu mikinu! Už sneseš lidský kontakt?" Naklonila jsem hlavu na stranu a chtěla říct, že ne. Jenže ona se mě prostě jen tak dotkla. Rychle jsem se nadechla a zatnula svaly. Brnění se začalo rozšiřovat a já cítila jak se mi nehty zarývají do dlaně. Odstrčila jsem jí od sebe a třela si ruku. "Ne, nesnesu," řekla jsem nasraně a odešla do svého pokoje. Doopravdy jí nemám ráda. 

............

"Ne! Proč nemůže být ve Willově pokoji? Vždyť tu stejně vůbec nespí," křičela jsem zoufale a ukazovala na malého blonďatého kluka, který byl rozvalený přes mojí postel. "Původně jsme to tak chtěli, ale Oliverovi se tam nelíbilo," odpověděla Emily zasněně. Už si toho spratka oblíbila. Dobře, stejně za chvíli z tohohle domu vypadneš, na chvíli to zvládneš! "Neměla bys ho rozmazlovat. Navíc potřebuju soukromí!" "Já chci zůstat tady!" zakřičel ten malej ďábel. "A co přestěhovat Willa sem?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. "To si domluv s Willem po telefonu, ale nemyslím si, že bude souhlasit. "Neboj, určitě bude," odkráčela jsem do Willova pokoje. 

Roztáhla jsem závěsy a odhalila tak neuvěřitelný chlívek. Něco tam smrdělo, podívala jsem se na stůl a tam objevila starý nedojedený jogurt. "Ty si ale prase, Wille," mručela jsem a zároveň uklízela ten hrozný bordel. Když sem chtěli Olivera původně nastěhovat, tak proč tu sakra neuklidili!? Otevřela jsem okno, vyměnila povlečení, utřela prach, vyluxovala a přesunula všechny jeho věci do mého bývalého pokoje. Přestěhovala jsem postel pod okno. "Jo, tady dokážu žít," řekla jsem si zrovna ve chvíli, kdy do pokoje vstoupil Oliver. "Teď je to tady mnohem hezčí," začal a já se rozchechtala. "Tak si to tady pořádně prohlédni," mluvila jsem na něj zákeřně. "A proč?" zeptal se zmateně. Přes svojí mikinu jsem mu jemně strčila do ramene a on málem přepadl přes práh. "Protože tohle bylo naposledy, co tenhle pokoj kdy uvidíš," oznámila jsem mu a zabouchla dveře před jeho nafrněným nosem.

.................

Probudila jsem se okolo třetí ráno. Vzbudil mě hluk, který šel ze zdola. Byl to celkem děsivý zvuk. Nejdřív šumění a potom skřeky. Klídek Miri, kdyby tam byl někdo kdo tam být nemá, stačí se ho dotknout a ze vzpomínky rychle utéct. Jo, to by určitě mohlo vyjít... Jenže zloději ve filmech mají vždy dlouhý rukáv! 

Pomalu jsem scházela schody a snažila se dělat co nejmenší rámus. Z obývacího pokoje vycházelo jemné světlo. Zvuky byly hlasitější a já už pochopila o co jde. "Co tady tak pozdě sakra děláš?" řekla jsem ochraptěle a Oliver se na pohovce před televizí lekl. Měla jsem z toho hroznou radost, ale jen na chvíli. "Víš jak jsem se tě lekl!?" zakřičel Oliver se slzami v očích. No výborně, rozmazlený  a ke všemu uplakánek. "Hej, sklaplni nebo probudíš Petera a Emily." snažila jsem se šeptat a být o trochu milejší, ale rychle jsem si to rozmyslela. Popotáhl a já přišla k němu a vypnula televizi. "A teď padej zpátky do postele!" Ušklíbl se. "Nebo co, sestřičko?" zeptal se drze. "Nebo tě srovnám tak jak to měli udělat už v děcáku a teď padej!" Začal znova brečet a já přestávala být trpělivá. "Počítám do tří. Jedna..." zvedl se a vyběhl schody. Usmála jsem se. "Takhle se na ně musí." Tři ráno a já jsem totálně unavená. A hladová, taková normální kombinace.

S nějakou sušenkou, co jsem našla po tmě v kuchyni jsem si šla zase lehnout. Po asi dvaceti minutách zírání do stropu jsem to prostě vzdala. Zapnula jsem lampičku a vytáhla svůj skicák. Kreslila jsem všechno, co se mi za posledních pár dní stalo. Mě s Ryanem po škole, brigádu plnou doteků, trapné setkání v parku, naše rande s Nickem, Ryanovu oteklou tvář po mojí facce, jeho trest a naposled podvečer na pláži. Kreslila jsem vážně dlouho a to jsem se s tím moc nepiplala. Hlavní motivací mi bylo to, že jsou to všechno moje vzpomínky. Ne cizí vyvolané nechtěnými doteky, ale moje. A ty mi teď už nikdo nikdy nevezme.

Viděla jsem rozmazaně z kreslení při slabém světle a na hodinách jsem sotva rozeznala čtyřku. Čtyři hodiny ráno... Byla jsem už docela unavená a tak jsem si zalezla pod deku a snažila se nemyslet na nic.

"Měl bys toho nechat," zašeptala jsem mu do ucha a hned na to vzdychla, protože mi zmáčkl zadek. "No, je hodně poznat, že se ti to vůbec nelíbí. Mně samozřejmě taky ne, ale stejně bych chtěl vědět, proč mám přesně přestat?" zeptal se a políbil mě na krku. Naklonila jsem hlavu, aby měl lepší přístup. Cítila jsem to nepříjemné brnění, ale docela dobře to vyrovnávalo zcela jiný brnění... Jednu ruku jsem mu zapletla do vlasů a jemně ho za ně zatahala. Vydal zvuk podobný zavrčení a já se ušklíbla. "Protože jestli nepřestaneme, stane se něco hodně špatnýho," zašeptala jsem a  přestala se ovládat. Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo a oplatila jsem mu polibek na krk hned několikrát. Zase mi zmáčkl zadek a já vyjekla. "Ses nějak rozjela," řekl a rozešel se někam dál do bytu. Poprvé když jsem tu byla, přesvědčovala jsem, jestli tu náhodou někdo nekrade. "Můžeš mi vysvětlit, co znamená to tvoje 'něco špatnýho'?" zeptal se a políbil mě, čímž mi znemožnil odpověď. Pustil mě a já dopadla na postel. Klekl si nade mě a vyhrnul mi šaty trochu výš. Ty rudé šaty, které jsem nenáviděla. Rudé šaty, které jsem nikdy v životě neviděla. Byly stejně rudé jako barva na jeho rukách...

Prudce jsem se posadila a rozhlížela se kolem sebe. To byl kurva vlhkej sen a nebo noční můra!?