Bez doteku

Blázinec

Procházela jsem chodbou ke třídě, když na mě začali volat nějaký druhačky. "Panebože! Ty máš tokové štěstí. Co já bych dala za to začít to co ty," zapištěly mi do ucha a zase odběhly. Jak je možné, že celá škola to zase ví? 

Vešla jsem do třída a všechny pohledy se stočily ke mně. Dělala jsem jakoby nic a sedla si do své lavice. Připravila jsem se na hodinu a hrála na mobilu. 

Někdo si ke mě přisedl a tak jsem zvedla hlavu. Dívala jsem se na Nicka. "Čau?" řekla jsem nejistě. "Neměla by jsi sedět s Ryanem?" zeptal se a já povytáhla jedno obočí. "A to jako proč?" Překvapeně se na mě podíval. "No vy spolu přece chodíte, ne?" Teď byla s překvapeným pohledem řada na mně. "Ne! Nechodím s nikým," řekla jsem naštvaně.

"No já myslel..... Teda Ryan vyprávěl........ Chci říct, že...." Pořád mluvil, i když jsem ho přestala poslouchat. Velice mě totiž zaujalo mazání historie z mobilu. Najednou byl zticha. Začala jsem vnímat okolní svět a všimla si, že se Nick směje jako debil.

"Co je?" Zazubil se. "Jdeš se mnou na rande," řekl prostě a odešel.  Nechápavě jsem rozhodila ruce a kroutila hlavou. Dejte mi už všichni kurva pokoj! Prohrábla jsem si vlasy a poraženecky položila hlavu čelem na lavici. Nebýt té ježibaby, která učí matiku, byla bych pořád neviditelná. Možná, že by to vydrželo i déle nebýt Ryana. A nebýt....

Někdo mi poklepal na rameno. Nebyl to nikdo jiný než Derek, třetí z party blbců. Chystal se, že něco řekne, ale já ho předběhla.

"Jestli začneš mlít kraviny jako Nick, asi už to nedám a půjdu domů," řekla jsem mu a dala hlavu zpátky na lavici. "Ty brečíš?" zeptal se mě poplašeně. "Ne," řekla jsem do stolu a čekala kdy odejde. "Takže Nick už s tebou mluvil?" Očividně neodejde. "Bohužel ano," zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. "Proč?" zeptala jsem se ho podezřívavě. Usmál se stylem 'vím něco co ty ne' a zakroutil hlavou. "Ale nic. Nechceš po škole zajít třeba na pizzu nebo tak?"  Pootevřela jsem pusu. "Co s tím všichni dneska máte? Ne, i kdybych chtěla, musím... ještě dneska někam zajít."

Hraně si položil ruku na hruď. "Au. S Nickem jdeš a se mnou ne? Nepřipadá ti to trochu..." "S Nickem nikam nejdu!" skočila jsem mu do věty znuděným hlasem. "A kdybych šla a pak šla i s tebou, bylo by to dost děvkovský, nemyslíš?" Zazubil se na mě jako malý kluk, který právě dostal novou hračku. "Asi máš pravdu, i když si nejsem jistej, jestli slovo 'děvkovský' vůbec existuje." Pokrčila jsem rameny a snad poprvé v životě byla ráda za zvonění na hodinu.

Ta radost mě hned přešla. "Posaďte se, dnes budeme probírat novou látku, která bude......" Viděla jsem jak ježibaba otevírá pusu, ale neslyšela ani slovo. Usoudila jsem, že to nemá cenu a nenápadně si dala sluchátka do uší. Vytvořila jsem si perfektní clonu z vlasů a na mobilu pustila písničku. 

Zrovna jsem dokončovala kresbu čarodějnice, která se zvláštní náhodou docela dost podobala naší matikářce. Někdo mi poklepal na lavici a já zvedla hlavu. Setkala jsem se s vysmátými pohledy snad celé třídy. Zároveň jsem si všimla taky jednoho obzvlášť nasraného pohledu, který se ke mně rychle blížil. Vytáhla jsem si sluchátka z uši a vytrhla kresbu z bloku. Blok jsem rychle schovala do tašky a kresbu do lavice. Stejně mi jí pravděpodobně za chvíli zabaví a já nechci aby viděla i moje ostatní kresby.

"Vyndej to!" zařvala na mě a ukazovala na lavici. S těžko potlačovaným úsměvem jsem jí tu kresbu podala. Chvíli si jí prohlížela a pak celá zrudla. Naštvaně jí zmuchlala a chtěla jí hodit do koše, který byl úplně u zdi. Samozřejmě se netrefila a celá třída vybuchla smíchy. Ježibaba zrudla ještě víc a chytla mě pod ramenem. Táhla mě ke dveřím a na stoletou seschlou švestku měla docela sílu. Cítila jsem, že i přes mikinu se mě chytá další vzpomínka. V duchu jsem se jen modlila, ať to není nic úchylného.

Roztomilá kočička v červeném svetříku přesně na míru poskakovala po pohovce a packou dorážela na další starší kočku. Ta na ní očividně neměla náladu a tak jen ležela a snažila se jí ignorovat. Najednou se starší kočka naježila a....

A já se vytrhla z učitelčina sevření a odstrčila jí trochu stranou. "Nesahejte na mě," řekla jsem pevným hlasem, i když jsem se celá třásla. Třela jsem si ruku a snažila se zmírnit to otravné brnění. Nechápavě se na mě podívala a pak ukázala na dveře. "Možná se po zbytku hodiny stráveném na chodbě uklidníš!" V duchu jsem se usmála. Tohle byl ten nejlepší trest, jaký jsem mohla dostat. V kapse jsem totiž měla ještě mobil se sluchátky. Sedla jsem si k oknu a se sluchátky v uších si opřela hlavu o chladnou stěnu. Nemohla jsem se dočkat na konec tohohle bláznivého dne.

Páni, ta učitelka je hrozný magor. Jestli budu propadat z matiky, stačí unést jednu její kočku a ona by na mě přepsala všechen svůj majetek, aby jí dostala zpátky. To je ďábelský plán! S hlavou plnou velmi nepěkných způsobů, jak bych posílala učitelce poštou části její milované kočičky, jsem se dívala z okna. Máme třídu v přízemí, což je úplně ideální pro útěk ze školy. Vážně by to byla hračka. Stačilo by jenom otevřít okno a skočit...

Už jsem tahala za kličku na okně, když se mě někdo dotkl. Doslova jsem nadskočila a vytrhla si sluchátka z uší. Mračila jsem se na Ryana, který na mě koukal svým vysmátým obličejem. "Chceš mě zabít?!" Na moje slova se k mému překvapení nezačal smát. Nějakým záhadným způsobem se dostal mezi moje stehna a ruce měl okolo mého pasu. Naklonil hlavu k mému uchu a zašeptal:"To bych vážně nechtěl, koho bych pak líbal v práci?" Trochu jsem ho od sebe odstrčila. "Můžeš trénovat na pultu, stejně se to už nikdy nestane." Tentokrát se zamračil on. "Pult by určitě nebyl tak chladný a navíc," arogantně se ušklíbl a rychle mě políbil. "Do budoucnosti nevidíš, puso." Vrátil se zpátky do třídy a já zůstala zmatená na chodbě.