Bez doteku

Soukromí!!!

Po Willově výslechu, střídaného s jeho záchvaty smíchu, jsem se vrátila domů. Ema už odjela, takže bylo všechno v normálu.

.................

Ráno mě probudila nějaká rána. Rychle jsem se zvedla z postele a zjistila, že je to jenom bouřka. Podívala jsem se na mobil, za půl hodiny bych měla vstávat. "Někdo asi nechce abych zaspala," zašeptala jsem do ticha. "Aspoň že neprší."

Do školy jsem vyrazila pěšky, protože se mi nechtělo čekat na autobus. Jak chytrý to nápad! samozřejmě začalo lít jako z konve. Nasadila jsem si kapuci a do školy doběhla. Nějakou náhodou se mi povedlo nikde neuklouznout, ale stejně jsem přišla celá mokrá.

Prohrábla jsem si vlasy a vešla do třídy. Ozval se smích, který připomínal přejetí nehtů po tabuli. "Páni, ty jsi vážně hodně vlhká. Zajímalo by mě, který z  těch tří za to může." prstem ukázala na Ryana, Dereka a Nicka. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. "Podívej se ven, vidíš ty velký kapky vody, co padají z oblohy?" Doopravdy se podívala ven a mně to vykouzlilo úsměv na tváři. "Tomu se říká déšť, Holly."

Naštvaně se na mě podívala. "Promiň, mohla by jsi mi to říct ještě jednou? Jak se s tebou nikdo nebaví,  nejsem zvyklá na tvůj hlas." Její armáda se zasmála. Ušklíbla jsem se. "Jo, asi bych měla začít lidi mlátit, aby se mnou udržovali falešný přátelství, jako to děláš ty." Lehce jsem se usmála tomu, jak zbledla a prošla okolo ní. Ze svojí lavice jsem pak viděla jak jdou všechny na chodbu a Holly jednu z nich drží pod ramenem.

"Ou, doufám, že jí to nebude moc bolet," řekla jsem sama sobě a připravila si na češtinu. Už jsem si chtěla vzít mobil, ale u mojí lavice se objevili ti tři dementi. "Měla jsi jí říct, že kamarády máš, ale že ona mezi ně nepatří." Podívala jsem se na Dereka. Měl ruce v kapsách a vypadal dost znuděně. "Nerada lžu." A přitom to děláš každý den... "A my se jako kamarádi nepočítáme?" Všichni se na mě podívali celkem vyčítavě. "Vlastně ani ne." Když jsem si všimla jejich výrazů doplnila jsem: "Hele, vždyť jste před týdnem ani neznali moje jméno!"

"To doopravdy nemáš vůbec žádný kamarády?" zeptal se mě Ryan. Ne! O vaší lítost fakt nestojím. "Mám jednoho kamaráda." Je to sice můj nevlastní bratr, ale to se taky počítá. "Jo? A jak se jmenuje?" "Jmenuje se Will," odsekla jsem nevrle Ryanovi. Zasmál se a mně bylo jasné, že myslí na včerejšek. "A jak dál?" zeptal se Nick. Svěsila jsem hlavu, už mi doopravdy lezli na nervy.

"William Brooks, dvacet dva let, metr osmdesát, tmavý vlasy. Visí na nástěnce. Stačí vám to?" Po mých slovech se všichni tři obrátili k nástěnce a sundali z ní mojí kresbu, kterou překvapivě ještě nikdo nezničil. Obrátili ji a připlácli k mojí lavici. Střídavě se koukali na kresbu a na mě. "A odkud se znáte?" zeptal se Derek. Sevřela jsem ruce v pěst. Ten pocit, když se mi nehty zařezávaly do dlaně, jsem si překvapivě užívala. Měla by  sis ostříhat nehty. "Do toho vám nic není," řekla jsem vražedně klidným hlasem. Přemýšlela jsem, jestli je mám zabít teď a nebo až někdy jindy.

Zazvonilo a já si mohla oddechnout. Nepůjdeš do vězení jako sériový vrah. Do konce školy jsem se jim úspěšně vyhýbala. Už jsem seděla na zastávce a hrála hry na mobilu, když si ke mně někdo přisedl. "Dej mi svoje číslo," prohlásil Nick naprosto uvolněně. Pozvedla jsem jedno obočí a podívala se mu do očí. "Abych se s tebou mohl domluvit na to zítřejší rande." Aneb rande, na které jsem úplně zapomněla. "Tak dobře, fixu máš?" Vylovil z batohu černou fixu a podal mi jí. Čekala jsem, že vyndá i papír, ale to se nestalo, místo toho nastavil ruku.

Povzdechla jsem si. Na kůži se mi psalo dost špatně, protože jsem se ho nemohla dotknut. "Proboha, klidně se mě dotkni, vadit mi to nebude." Naklonila jsem hlavu na stranu a zamyšleně ho pozorovala. Obrátil oči v sloup a než jsem stihla zareagovat, chytil mě za ruku a položil ji na tu svojí. Okamžitě jsem se odtáhla a zabránila tak přílivu cizích vzpomínek. Ublíženě se na mě podíval a chystal se něco říct, ale já ho předběhla. "Nemám ráda doteky," vyhrkla jsem nepřirozeně vysokým hlasem.

Vykulil oči. "Zajímalo by mě jak se Ryanovi povedlo tě líbat, když já se tě nemůžu ani dotknout." Rychle jsem dopsala svoje číslo. "Moment překvapení, řekla bych." Zasmál se a já mu vrátila fix. Už jsem v dálce viděla autobus, tak jsem si vyndala peněženku a stoupla si i s batohem na zádech. "Takže se uvidíme zítra ve škole, ahoj," mlela jsem blbosti a nastupovala do autobusu.

Z okýnka jsem viděla Nicka jak stojí na zastávce a s úsměvem mi mává. Zakroutila jsem hlavou, ale zamávala jsem mu taky. Přišlo mi to divné. Proč se o mě tak najednou zajímají? 

Se sluchátky v uších jsem mávla na Emily, která si něco četla. Chtěla jsem odejít do svého pokoje, ale viděla jsem, jak se jí otevírá pusa. Vyndala jsem si sluchátka z uší zrovna ve chvíli, kdy říkala slova: "Kluk, na kterém dováděla parku." A kurva... Ten bastard! Svěsila jsem hlavu a plácla se do čela. "Emily, vážně se o tom musíme bavit?" Nadzvedla jedno obočí. "Ale Will říkal, že si se jí smála taky." Teď byla s tím obočím řada na mně. "Počkej, o čem teď mluvíš?" zeptala jsem se a doufala, že to ještě nějak zachráním. Emily protočila očima. "Volal mi Will, a říkal, že jste se včera potkali v parku. Vyprávěl mi vtipnou historku, jak jste potkali tu holku co se na veřejnosti docela hlasitě 'bavila' se svým přítelem," odvyprávěla a já se snažila nezrudnout. Já byla hlasitá? Podívala jsem se na Emu, falešně se usmála a utíkala do svého pokoje.

Rozhodla jsem se zbytek dne strávit s tužkou a Willovo fotkou. Když mi tamtu kresbu zabavili, musím si vyrobit novou. Z kreslení mě vyrušil bzučivý zvuk mého mobilu. Tak nějak jsem tušila, kdo to bude. Otevřela jsem zprávu: "Vymyslel jsem aktivitu, která se ti bude zaručeně líbit, kotě." Hned co jsem to dočetla, zabořila jsem hlavu do polštáře a tlumeně vykřikla. "Já chci být zase neviditelná!"