Bez doteku

Hodiny trápení

Je neděle a já jsem vzhůru už od pěti, protože jsem nemohla kvůli tomu prckovi dospat. V sedm mi zabzučel mobil. Chris mi napsal, že v osm mi začíná další trénink. Snědla jsem k snídani vločky, sepnula si vlasy do vysokého culíku a napsala vzkaz Emily.

Zaklepala jsem na dveře strašidelného domku. Otevřel mi kysele se tvářící Chris. "Jdeš pozdě," oznámil mi nabroušeně. Podívala jsem se na mobil. "Ale vždyť je pět minut po osmý!" Zacukaly mu koutky. "Jo, měla jsi tu být přesně v osm." Rozhodila jsem rukama a zkroutila hlavou. "Můžeme už prostě začít?" Jen pokýval hlavou a nastavil ruku. Zhluboka jsem se nadechla a vložila svojí ruku do té jeho. Úspěšně jsem nedovolovala brnění postupovat mi dál do těla. Měla jsem všechno pod kontrolou a tak jsem se s úsměvem podívala Chrisovi do obličeje. Ten parchant se na mě zářivě usmál a chytil mě i druhou rukou těsně nad loktem. Soustředila jsem se tak moc, že jsem zavřela oči a dost silně se roztřásla. Cítila jsem, že už to dlouho nevydržím a Chris to věděl taky. Pustil mě jednou rukou a já mohla volně dýchat. Byla to tak uvolňující, nemuset na nic myslet.

"Miri? Uvědomuješ si, že tohle je dost velký pokrok?" zeptal se mě a já chvíli nevěděla jak to myslí. Až teď jsem totiž otevřela oči a uvědomila si dvě věci. Tou první bylo, že jsme se nějakou záhadou dostaly dovnitř domku a všude kolem nás panovala tma. A ta druhá věc byla moje ruka v Chrisově. "Ale já to necítím! Teda jo cítím, ale jinak než normálně," zaradovala jsem se. Pustila jsem se Chrise a začala poskakovat na místě jak malá holka. Zakroutil hlavou a nahodil takový ten 'Co to sakra děláš' úšklebek. Odkašlala jsem si. "Můžeme pokračovat?" zeptala jsem se s vážnou tváří. "Na další cvičení by sis měla odpočinout. Ale dneska jsme neskončili, to se neboj." Posadila jsem se na zem a chtěla se zeptat co budeme teda dělat, ale on mě nenechal mluvit. "Já mluvil o psychickém odpočinku, teď půjdeme  běhat. Tím si odpočineš nejlíp," dořekl a já na něj zírala s pootevřenou pusou. Co mu kurva jebe!? Když jsem se neměla ke zvednutí svého zadku ze zaprášené země, Chris mě chytil za ruku a vytáhl mě na nohy. A i když to bylo trochu hrubé, byla jsem šťastná, protože po mravenčení nebyla ani stopa.

"Trochu přidej, jinak se zpátky jen tak nedostaneme," ohlásil mi posměšně Chris. Ten vůl nás dovedl až na louku za městem.  Měl pravdu, že si tak vyčistím hlavu, protože jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na píchání v boku a u srdce. "Pauza! Já vážně potřebuju pauzu," zasípala jsem na nezpoceného Chrise. Zpomalil a po chvíli i zastavil. Já se svezla k zemi a udýchaně koukala na mraky. "Máš vážně mizernou fyzičku." "Co!?" vykřikla jsem nevěřícně. "Vždyť jsem běžela dvacet minut bez přestávky!" Zasmál se. "To sice jo, ale já se třeba vůbec nepotím. Nenapadá tě proč?" Položila jsem si hlavu na ruce. "Protože jsi magor," vypravila jsem ze sebe udýchaně a on se tomu jenom zasmál.

Po příchodu k jeho domu jsem byla neuvěřitelně vyčerpaná. "Nemáš tady něco k pití?" Podívala jsem se na mobil. Bylo skoro pět a já neměla páru, jak to tak rychle mohlo uběhnout. "Jo, mám minerálku a dáme si i něco k jídlu." Neprotestovala jsem, za celý den jsem snědla jenom tu misku vloček k snídani.

"Ví někdo co umíš nebo jsi vydržela osmnáct let sama?" zeptal se z ničeho nic. Napila jsem se vody. "Ví o tom jeden kluk z naší třídy a zjistil to tak nějak sám před dvěma dny," odpověděla jsem naprosto upřímně. Pokýval hlavou. "A tvoji rodiče nebo sourozenci?" Podívala jsem se mu do očí. "Ne," řekla jsem prostě a asi pochopil, že se na tohle téma už nechci bavit. Odložil talíř na stůl a zvedl se ze židle. "Tak můžeme pokračovat."

"Je to o dost těžší když s tou jednou rukou hýbeš," postěžovala jsem si. Zvládla jsem dvě ruce, ale jednou mi začala 'hladit' předloktí a já se musela soustředit na pohyblivé mravenčení. "Jo, já vím a nemluv, bude to pro tebe ještě těžší." Svědil mě nos a já se nemohla podrbat. "Počkej chci....." nedokončila jsem větu, protože mě Chris prudce pustil. "Promiň, nevšiml jsem si," řekl a odešel. Absolutně jsem nechápala, co to má znamenat. Aspoň už jsem se mohla podrbat. Hned co jsem se dotkla nosu, došlo mi co se stalo. Zase mi tekla krev z nosu, jenže když mi začala téct i po bradě, uvědomila jsem si, že tohle je asi  horší. Pravděpodobně o dost horší podle Chrisova výrazu když vešel do místnosti s balíčkem kapesníčků. "To ti dal někdo pěstí než jsem přišel?"

Po incidentu mě Chris poslal domů. Jakmile jsem otevřela dveře, spustila jsem rozruch. "Kde jsi celý den byla? Já se tady můžu udřít a ty si ani nepřijdeš na oběd! Uvědomuješ si kolik je hodin Miri?" vztekala se Emily. "U kamaráda, oběd jsem tam měla taky a bude sedm." Já vím, není to zrovna nejrozumnější odpověď naštvané ženě, ale já musela. Emily zrudla a sevřela ruce v pěst. Najednou se ozval křik. Běžely jsme spolu do kuchyně, kde jsme našly Olivera mezi střepy a kaluží něčeho žlutého. Samozřejmě brečel a já se dala na ústup. Ten zvuk jsem nenáviděla a navíc, Emily byla teď schopná mě zabít.

Zavřela jsem se v pokoji. Popravdě jsem byla ráda za změnu pokojů, protože tu bylo vymalováno tmavě modrou barvou. Byla o dost klidnější a nebila tak do očí jako oranžová. Zapnula jsem notebook a  rovnou přešla na facebook. Ten trest už tam byl od rána. To video jsem si uložila, pro případ, že by ho chtěl Ryan za nějakou dobu záhadně smazat. Četla jsem si komentáře pod videem. Bylo tam všechno od smíchy brečících smajlíků až po nenávistné zprávy. Byl tu taky jeden od Holly, ve kterém stálo, jak moc se těší na pondělí do školy a spousta srdíček. Že by zítra nastalo první pondělí, na které se budu těšit?