Assistant

*14- Epilog+ výběr nového příběhu*

"Zlato, mohli bychom si promluvit?" zeptal jsem se a Dan se na mě mile usmál a přikývl.

"Jistě. Taky jsem ti chtěl něco říct." řekl a společně jsme se posadili na pohovku. Zhluboka jsem se nadechl. Bál jsem se. Chtěl jsem ti říct, že bych si rád adoptoval dítě... Bál jsem se, že nebudeš chtít, ale jednoduše jsem cítil, že bych to rád udělal.

"Ne víš co? Začni ty." řekl jsem nervózně a Dan přikývl.

"Fajn. Jen jsem ti chtěl připomenout, že tě miluju a že bych pro tebe udělal cokoliv." řekl a já se usmál.

"To je dobře, protože jsem si s tebou chtěl promluvit o věci o které už nějakou dobu řeším ve své hlavě... Chtěl bych si adoptovat dítě. Možná je ještě brzy, ale já tak nějak cítím, že jsme na tohle připraveni a když se zamyslím, bylo by dokonalé vychovat spolu děťátko. Nepracujeme a můžeme mu věnovat spoustu času a hlavně domov." řekl jsem tiše a nejistě jsem se zahleděl do jeho očích.

"Také jsem nad tím přemýšlel a moc rád bych s tebou vychoval dítě." řekl Dan a já mu nadšeně skočil kolem krku.

"Vážně?" ujistil jsem se a Dan přikývl. "Miluju tě. Jen mi něco slib." zvážněl jsem a Dan se mi zahleděl a kývnutím mě pobdl k pokračování. "Nenecháš mě nadrženého, jen kvůli dítěti." řekl jsem s červenými tvářemi.

"Jistě, že ne broučku. Nejdřív uspím malého broučka a pak pomůžu velkému... Vím, že si nerad pomáháš sám. Taky to nemám rád." řekl a já se usmál.

"Půjdeme do dětského domova, nebo do babyboxu?" zeptal jsem se a Dan se zamyslel.

"Radši bych děťátko kolem třeba pěti let. To už bude mít rozum a nebudeme muset vysvětlovat, že nejsi jeho maminka." zasmál se, ale já musle souhlasit. Nebudeme mu muset říkat, že nejsme jeho skuteční rodiče.

"Souhlasím." usmál jsem se a zvedl jsem se. "Půjdeme hned? Prosím, prosím prosím. Bude to trvat dlouho. Čím dřív tam zajdeme, tím dřív můžeme mít malé doma." řekl jsem a Dan se mi zahleděl do očí. Viděl jsem v nich štěstí a lásku. Doufám, že to samé mohl on vidět v mých.

"Jdeme." usmál se a vyjeli jsme do dětského domova.

"Vítejte v dětském domově slunečná radost. Co si budete přát." usmála se paní na recepci.

"S partnrem bychom rádi adoptovali dítě, pokud to není problém." řekl Daniel a paní se na něj chvilku dívala a pak se usmála.

"Vůbec ne, Dane." řekla a Dan se zamračil a nakonec slečnu obejmul. "Jak jsi na tom finančně a nepochybuju, že byste dokázali dítě zabezpečit, takže domovní prohlídku a tyhle věci přeskočíme. Máte představu o věku, či pohlaví?" zeptala se a Dan se na mě podíval.

"Nemáme. Jen nechceme miminko. Od pěti výš. Mimochodem, tohle je Kate byla mou nejlepší kamarádkou na střední... Od té doby jsme se neviděli." vysvětlil a já přikývl a usmál jsem se na ni.

"Jsem Tod... Danův manžel." řekl jsem hrdě a ona se usmála.

"Mám z vás radost. Není to tak dlouho, co mi brečel na rameni, že si nikdy nikoho nenajde." zasmála se a já obejmul Dana kolem pasu. "Pojďte se mnou." pobídla nás a vedla nás do místnosti, kde si hráli různé věkové skupinky dětí. Dan se soustředil na mladší, ale mě zaujal ruch v odleehlém rohu místnosti. "Buďte tu s nimi, abyste je trošku poznali." řekla Kate a Dan si sedl k mladším a stavěl si s nimi kostičky... Já došel do rohu a odkašlal jsem si. Skupinka kluků se rozestoupila a všichni odešli. Zůstal tam jen ležet chlapec kolem třinácti, schoulený do klubíčka.