Jediná

Vilém

A pro změnu tady máme kapitolu psanou na mobilu. Potom to všechno opravím.

Byl ode mě už jen malý kousek. Vyděšeně jsem na něj zírala. Ale něco mně napadlo. Z postele jsem vstala a rozběhla se k věšáku na zbraně, kde jsem sebrala dýku.

„Nepřibližujte se nebo vás zabiju," zavrčela jsem na Viléma.
„Ale no tak, přece si nemyslíš, že bych ti ublížil."
„Tohle si ale přesně myslím."
„Neblbni, Anežko."

Došel až ke mně a já se rozhodovala nad tím, jestli mám nebo nemám splnit svojí hrozbu. Než jsem se však odhodlala k akci, chytil mě za zápěstí, ruku mi bolestivě zkroutil za záda a donutil mně tak zbraň pustit.
„Tak to bychom měli. Teď už si můžeme normálně promluvit. Rozhodně to bude lepší než kdybych tě odvedl za kapitánem. Sedni si a pověz mi, jak ses sem dostala."
„Ehh... no... já... ehh... měla jsem se vdávat, tak... ehh... jsem si šla trošku omrknout svého nastávajícího no a ehh... oblekla se do oblečení po bratrovi, abych nebyla tak nápadná. No a chytili mě vojáci a dobrovolně nedobrovolně naverbovali."
„Nějak to zařídím, aby tě poslali domů. Zní to divně, ale potřebuju, aby sis sundala tu košili. Musím ti prohmatat břicho, jestli tě nějak nezranili. To se stalo mému mladšímu bratrovi. V jednu chvíli byl úplně v pořádku a najednou začal vykašlávat krev a zemřel."

„To je mi líto."
„Už je to několik let. Teď si sundej tu košili."
„Vždyť je to jedno. Stejnak jste mně bez ní viděl. Jenom mi slibte, že si to necháte jako tajemství."
„To se nemusíš bát."
Vyhrnula jsem si košili až pod prsa. Tváře mi hořely studem.
„Ehh... Anežko... budeš si muset odvázat i to obinadlo."
„Hm... tak dobrá, ale otočte se."

Když jsem viděla, že splnil moje přání, otočila jsem se ke stěně a rychle si sundala košili a po ní i obinadlo. Žebra jsem měla posetá modřinami. Přes hlavu jsem si zase přetáhla košili. Lehla jsem si na postel a vyhrnula košili tak, že mi zakrývala prsa.
„Viléme, už můžete."
Otočil se a došel ke mně. Při pohledu na má namodralá žebra syknul.
„Měl bych tě vzít k nějakému lékaři, ale tím by se prozradilo, že jsi holka. Ještě štěstí, že nás učili, alespoň zašít zranění a nahodit zpátky klouby. Teď to bude hodně bolet, ale potřebuju zjistit, jestli je nemáš zlomený."

Položil mi dlaně na žebra a začal mi je prohmatávat. Zasténala jsem bolestí. Ale zároveň jsem cítila vzrušení, když se jeho dlaně dotýkaly mého těla. Bohužel s tím byl hotov.
„Je to zlomený. Řeknu kapitánovi, že tě zmlátili a máš zlomený žebra. Ty zůstaneš tady a prospíš se. Je mi jasný, že by ti bylo nepříjemný, kdybych spal s tebou, takže budu spát v křesle."
„Mně to nevadí. Klidně spěte v posteli a já v křesle nebo na zemi. Jsem na to zvyklá. A navíc je to vaše postel."
„To sice je, ale ty jsi, Anežko, host."
„Dohodneme se večer."

Sundala jsem si boty a kalhoty a zachumlala se do peřiny. Vedle postele měl položenou knihu, tak jsem si začala číst. Bylo ráno, jak si mohl myslet, že bych usnula. S úsměvem na rtech jsem přemýšlela nad tím, co teďka musejí dělat ostatní. Z dálky jsem slyšela občasnou ránu z děla a častější rány z mušket. Ať to bylo sebevíc nečekané, usnula jsem.

Vzbudily mně tiché zvuky. Otevřela jsem pomalu oči a podívala se na vetřelce. Byl jím Vilém. Usmála jsem se na něj a posadila se. Peřina se mi vyhrnula až k pasu, ale zakrývala mi nohy a to bylo hlavní.
„Přinesl jsem ti jídlo. A zařídil to u kapitánů. Máš celý měsíc volno."
„Děkuju, jsi doopravdy anděl," řekla jsem mu „ale mohla bych tě poprosit ještě o něco? Mohl by ses prosím otočit?"

Zasmál se, ale přání mi splnil a otočil se. Rychlostí blesku jsem si oblekla kalhoty a bosa za ním došla a jemně se dotkla jeho ramena.
„Už můžeš," řekla jsem mu s úsměvem.
Otočil se a pohled mu zavadil o mé rty. Než jsem se nadála, měl ruce obmotané kolem mého pasu a líbal mě. A já mu to oplácela. Prsty jsem měla propletené s jeho vlasy a on mně hladil po zádech. Najednou se odtáhl.
„Promiň, to jsem neměl dělat," omlouval se.
Přistoupila jsem k němu blíž, že se naše hrudníky skoro dotýkaly a pohladila ho po tváři.
„To je v pořádku. Skončili jsme pouze u polibku a to je to hlavní."
„To jo, ale málem jsem to nezastavil a potom by to skončilo v posteli."
Z jeho výrazu ve tváři jsem mohla vidět, jak je mu to líto.
„V posteli to neskončilo a to je to hlavní. A mimo to, já to taky mohla zarazit a neudělala to."
„Ale jsi zasnoubená."
„Oficiálně ne. Než to proběhlo, skončila jsem já i on tady. Je to takový hlupák, že mi skočil na historku, že jsem Anežky bratr-dvojče."
„A kterej z nich to je? Snad ne jeden z těch, kteří tě zmlátili."
„Ale to ne. Je to Jan. Vysoký, hnědý vlasy, zelený oči. Ženy na něj letí, ale kromě pěkného vzhledu nemá co nabídnout. Já byla přinucena si ho vzít, protože jsme měli dluhy a Janův otec slíbil, že je za nás uhradí, pakliže se za něj provdám."
„Myslím, že vím, koho myslíš. Ale teď se najez a potom jdi spát. Přespávám na křesle."

„To určitě," pomyslela jsem si.

Posadila jsem se na křeslo u stolu a dala se do jídla. Pro změnu jsme měli kaši. Dojedla jsem a pohodlně si sedla do křesla.
„Dobrou noc," řekla jsem mu.

„Dobrou. Počkat. Ani náhodou nebudeš spát v tom křesle."
„A to říká kdo." Zavřela jsem oči a znovu usnula.

*

Vzbudila jsem se zimou. Ta postel vypadala lákavě. Tam bude určitě teplo, ale už tam spal Vilém. Pokud bych si k němu na chvíli lehla a jakmile bych se ohřála, sedla bych si zase na křeslo, nepoznal by to.

Svůj plán jsem se rozhodla uskutečnit. Potichu jsem se k němu připlížila a vlezla si do postele. Košili a kalhoty jsem si nechala, ale boty jsem si sundala. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Přitiskla jsem se k jeho hrudi a ohřívala své ledové tělo. Něco zamumlal a přehodil přese mě ruku. Přitiskla jsem se k němu ještě blíž. Měl na sobě pouze noční košili, která mu sahala do půlky stehen. Navíc měl šněrování košile úplně rozvázané, takže mu zpod ní vykukovaly tmavě rudé chloupky.

Už mi bylo krásně teplo, tak jsem se rozhodla vlézt si zpátky do křesla. Snažila jsem se vyklouznout zpod jeho paže, ale zapříčinila jsem tím, že pouze zase něco zamumlal a přisunul si mně blíž k sobě. Měsíční svit mu ozářil jeho tvář a já tak mohla pozorovat jeho výraz. Vypadal jako malý kluk, který si hraje se svojí hračkou. Tak nevinně a zároveň tak majetnicky. Usmála jsem se na něj, ale i nadále jsem pokračovala ve snaze vyprostit se z jeho objetí. Vůbec mi to nešlo, tak jsem se na to vykašlala. Zítra mu vysvětlím, že mi byla zima.