Jediná

Slzy

Doporučuju si k tomu pustit písničku: Cold-Jorge Méndez

Celá kapitola bude extrémně melancholická. Když jsem jí psala, měla jsem depresi,-ano, jsem moderní :D- že jsem úplně blbá, protože jsem zapomněla veškeré německé rekce, které čítají přes pět set slovíček. Náladu mi ovšem zlepšilo rande. Kdo by se nechtěl válet u potoka na mikině a kecat. A přitom být úplně rudá, protože jsme slézali hráz a já to sjela po zadku-nechtěně-a zabořila se svému klukovi rovnou obličejem do rozkroku-NECHTĚNĚ! Takže jestli si někdo myslí, že je nešika, měl by si uvědomit, že jsou na tom lidi mnohem hůř. Ale berme to z té lepší stránky, alespoň jsem nespadla do vody. :D A když se celou dobu tak chechtáte, nemůžete pak psát melancholické kapitoly. 

Oči jsem měla od pláče úplně rudé a neskutečně mě bolely. Už se pomalu stmívalo. Měla bych se vrátit do tábora. Ale na druhou stranu, co bych tam dělala? Zneužitá a možná i těhotná. Teď už se jentak nevdám. Ne, že bych to po takovém zážitku chtěla. Být ovládána jiným mužem. Být mu vždy při ruce a kdykoliv na mě dostane chuť, poslušně ho nechat, ať si se mnou dělá, co chce. Jestli budu mít štěstí, sežerou mě vlci. Alespoň se s tím nebudu muset trápit.

Slunce zapadlo a po okolí se rozlila tma. Usmála jsem se na měsíc v úplňku. V dálce se ozývalo vytí, to už se vlci domlouvali, kdo mě ochutná první. Alespoň budu k něčemu užitečná. Svým tělem nakrmím hladovějící zvířata.

Kromě vytí, houkání sov a ostatních zvuků přírody jsem zaslechla i něco jiného. Volání. Někdo poblíž mě vykřikoval moje jméno. Někdo nebo něco bylo blízko, slyšela jsem šustění listí. A hlasy. To nebyly vlci, ale lidi! Přiznávám se, že společnost vlků by mi byla mnohem příjemnější než společnost lidí. Nechtěla jsem žádného člověka už nikdy vidět. Obzvláště žádného muže. Netrvalo to nijak zvlášť dlouho a už jsem uviděla záři pěti pochodní.

„Anežko, co tady děláš? Pojď domů!" Ten hlas patřil Vilémovi.

Já jsem místo odpovědi pouze zavrtěla hlavou a poté dodala „Čekám, až mě sežerou vlci."

„Můžeš chodit?" zeptal se mě starostlivě.

„Nech mě tady."

Tentokrát zavrtěl hlavou on a zvedl mě do náručí. Svojí louč přitom předal Davidovi. Přitiskla jsem se k Vilémově hrudi a on mě odnesl do mého pokoje.

„Zvládneš se svléknout? Nebo potřebuješ pomoci?" zeptal se, ale i tak mi začal rozvazovat sukni a odhalil tak moji zakrvácenou spodničku.

Zděšeně na ni zíral a pak se zeptal: „Co se stalo?"

Místo odpovědi jsem se pouze ještě víc rozbrečela a pohřbila obličej v jeho hrudi. Došlo mu to a začal mě hladit po zádech a výskat ve vlasech.

„Kdo ti to udělal? Byl to Jan? Chlapi říkali, žes mu dala facku, zlomila nos a poté s brekotem odběhla do lesa. Zjistil jsem, že ses nevrátila až večer."

„Adam," zašeptala jsem a znovu se rozbrečela.

„Mám ho nechat zavřít hned nebo až zítra? Tohle přepískl. Možná ho i zabijou. Hodně bolestivou smrtí. Ale ty si musíš odpočinout, uklidnit se a smýt ze sebe tu krev. Donesu ti káď s vodou. Zvládneš se umýt nebo budeš potřebovat pomoct?"

Nebyla jsem schopná říct ani slovo. Vilém mě pohladil po vlasech a odešel pro káď. Vrátil se ani ne za pět minut.

„Adama právě vedou do vězení. Až proti němu budeš moci svědčit, bude soud. Teď tě vykoupeme. Mám tě svléknout a umýt nebo to uděláš sama?"

„Ty," zašeptala jsem.

„Tak dobře, Anežko. Předem upozorňuju, že mám docela ledové ruce."

Rozvázal mi korzet a položil klíč, který z něho vypadl na stůl. Řekl mi, abych se k němu otočila zády, abych se tolik nestyděla, a když jsem splnila jeho prosbu, přetáhl mi halenku přes hlavu. Následovala spodnička a já před ním stála kompletně nahá. Kdybych k němu nebyla otočená zády, viděl by, jak rudá jsem v obličeji.

Přešel ke mně a chytil mě za ruku, aby mi pomohl vlézt do té kádě. Z kapsy vytáhl mýdlo a začal mi jemně smývat špínu z paží. Dále byla na řadě moje šíje a ramena. Oblast mých prsou s rudými bolavými bradavkami nechal na pokoji a místo toho se přesunul k mému bříšku. To celé zvládal, i když jsem k němu byla otočená zády. Ta přišla na řadu hned poté. Když s nimi byl hotový a měl postoupit níž, zasekl se.

„Tohle budeš muset udělat sama. Jako mě by to osobně nevadilo, ale je to až příliš osobní, abych ti myl stehna." Usmál se na mě a vložil mi do ruky mýdlo.

Pomalu jsem si začala z nohou stírat špínu a hlavně uschlou krev a Adamovo sémě. Při pomyšlení na to, že bych s ním mohla být těhotná, jsem se znovu rozbrečela. Zvedal se mi z toho žaludek. Jeho sémě přilepené k mé kůži se nechtělo pustit. Vilém na mě chvíli hleděl, jako kdyby v hlavě zažíval vnitřní boj.

„Chceš s tím pomoci?" zeptal se.

„Ne, už jsem hotová, ale děkuju," zamumlala jsem.

„Dobře, nelekej se obmotám kolem tebe ručník."

Chytil mě kolem pasu, zvedl a udělal, jak řekl. Nato mě přenesl na postel. Přes hlavu mi přetáhl mojí noční košili a zpod ní pak vytáhl vlhký ručník. Přitom se mě skoro ani nedotkl.

„Chceš, abych odešel, nebo mám zůstat?" zeptal se.

„Zůstaň," zašeptala jsem tak potichu, že jsem se až divila, že mě vůbec slyšel.

„Dobře," usmál se a lehl si ke mně.

Já se odsunula a objala si rukama kolena. Pokoušela jsem se usnout, ale v hlavě se mi neustále přehrávaly okamžiky ze dneška.

Nebylo mi vůbec příjemné, jak se mě Vitém dotýkal, ale raději jsem setrvávala v jeho společnosti než sama. Když bych byla, myšlenky by mě donutili si ublížit. A Adam za to nestojí! Nenechám ho, aby mi zničil život! Bude trpět! O to se postarám. S těmi myšlenkami jsem usnula.

*

Ráno mě vzbudilo hlazení po vlasech a tváří. Otevřela jsem oči a podívala se na Viléma, který mě se zasněným výrazem hladil. Všiml si, že jsem konečně vzhůru a zahleděl se do mých očí svýma modrozelenýma. Na rtech mu pohrával úsměv.

„Dobré ráno," řekla jsem mu s úsměvem.

„Už se cítíš lépe?" zeptal se.

„Ano, ale pokud zjistím, že nejsem těhotná, bude to ještě lepší."

Říkala jsem pravdu. Když jsem si to všechno v noci ujasnila, povedlo se mi uklidnit a díky mým plánům, jak udělám z Adama eunucha, jsem měla i dobrou náladu.

„To je dobře."

Chytil mě kolem pasu a jeho obličej se přibližoval k tomu mému. Jemně mě políbil na tvář a poté se něžně přisál na mé rty. Zuby mi přejel po dolním rtu. Jeho jazyk se dral do mých úst a bojoval s tím mým o nadvládu. Takhle to pokračovalo další minutu. Hladil mě po zádech a já mu prsty vjela do vlasů. Byla jsem to já, kdo se nakonec odtrhnul, protože jsem si uvědomila, co to děláme.

„Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat." Díval se mi zhluboka do očí. „Doteď jsem na to neměl odvahu, ale měl bych ti to konečně říct. Já, no... jak to jenom říct. Miluju tě. A ještě něco. Prokázala bych mi tu čest a stala se mojí ženou?"

A zítra mě čeká romantický piknik :D