Jediná

Vojáci

Jak jsem slíbila, v médiích je fotka Jana.

Už jsem se blížila k domovu, ještě že tak. Byla jsem venku příliš dlouho a někdo by to mohl zjistit. Zrovna jsem šla po náměstí a obdivovala ty překrásné barokní a renesanční domy. Jak může někdo vytvořit něco tak nádherného. Bylo to divné nemít na sobě korzet. Ale ještě divnější bylo mít na sobě kalhoty. Kdyby se někdo dozvěděl, že jsem na sobě měla kalhoty, docela bych to skytala. Mohli by mě nazvat prostopášnicí anebo ještě hůř čarodějnicí. I když církev neustále tvrdila, že jsou čarodějnice mezi námi. Upřímně, já tomu nevěřím. Podle mě jsou to jenom povídačky. Způsob, jak ovládat malé děti, nic jiného. Ženy tu druhou obviňují z čarodějnictví jenom proto, že má ta jedna hezčí šátek než ta druhá. No jo, hádavé babizny.

Z náměstí se ozývaly výkřiky. Moje podvědomí mi říkalo, abych tam nechodila, že je to nebezpečné. Avšak moje zvědavost převzala nadvládu, jako se tomu stávalo příliš často. A pokaždé to dopadlo špatně, hodně špatně. Asi nejhorší a hádám, že pro všechny i nejzábavnější bylo, když jsme šli na svatbu naší sousedky.

V té době mi bylo asi šest let. Hrála jsem si na honěnou se svým bratrem a ucítila vůni jídla. No jo, jídlo je můj nejlepší přítel, i když moje tělo vypadá, jako kdybych nic nejedla. Ale zpátky k historce. Proplížila jsem se do kuchyně, abych tam všechno ochutnala, ale načapala mě tam jedna kuchařka, já se lekla a spadla přímo do dortu. Naštěstí to snoubenci vzali s humorem. Moji rodiče to tak ale nebrali, přece jenom ten dort museli zaplatit, a já dostala dva měsíce domácí vězení. Ach jo.

Doběhla jsem na náměstí a podívala se ke kašně. U ní stál oddíl vojáků a nutili všechny chlapce a mladíky, aby vstoupili do služby. To nebylo dobrý. To vůbec nebylo dobrý. Jeden z vojáků si mě všiml a rázoval si to davem rovnou ke mně.

Rozběhla jsem se k domovu. Já nechci na vojnu, vždyť jsem holka. Mezi odvedenými mladíky byl i Jan. Jestli zdrhnu, nebudu si ho muset brát. Ohlédla se a odhadovala vzdálenost vojáka. Už byl od ní jenom malý kousek. Ale ne. Co kdybych vběhla do domu, převlekla se do svých šatů, otevřela mu a vysvětlila, že já doopravdy nejsem kluk? Zabralo by to vůbec? Já nevím, ale alespoň to zkusím.

Ještě víc jsem přidala. Cítila jsem řezání v hrudi, jak se moje plíce snažili získat více vzduchu. Když už jsem byla skoro doma, přede mnou se vynořil druhý voják. To nebylo dobrý, to vůbec nebylo dobrý. Zatímco jsem se vyhýbala jednomu, přiběhl ke mně druhý. Každý z nich mě uchopil za jednu paži a napůl mě vedli, napůl táhli mezi ostatní budoucí vojáky.

Postavili mě k ostatním a hlídali, abych znovu neutekla. Došel za mnou Jan se škádlivým úsměvem na rtech.

„Hele mladej, my dva jsme si to ještě nevyřídili. Cos po mě vlastně chtěl? Nebo sis ze mě jenom dělal srandu?"

„Ehh... já... no..." Něco mě napadlo. „Poslala mě sestra. Má si tě brát, tak chtěla vědět, koho si vůbec bere."

„Ty jsi bratr Anežky?" Obličej se mu rozzářil.

„No... ano... to jsem já."

„A co na mě říká?"

„Hm... nejsem si jistej, ale myslím, že se jí docela líbíš."

„To je skvělý. Ale bude na mě muset počkat, než se vrátím. Víš, že seš jí docela podobnej."

„No, my jsme dvojčata."

„Kolik vám dvěma vůbec je?"

„Ehh... šestnáct."

„Na to kolik ti je, jseš docela malej. A navíc máš i docela ženskou postavu. Tohle ti tam chlapy dají sežrat. Ale jestli jseš brácha Anežky, pomůžu ti to tam přežít. Teda pokud mi pomůžeš, aby se do mě zamilovala."

Ani jsem netušila, jak skvěle umím lhát. Tohle všechno jsem si vycucala z prstu a on tomu uvěřil. Nicméně jsem musela i nadále pokračovat ve své hře, jestli tomu teda můžu tak říkat. ¨

„Samozřejmě, že ti pomůžu."

„A jak se vlastně jmenuješ?"

„Tohle bude těžší. Jak se budu jmenovat? Zase mě něco napadlo. Prostě řeknu otcovo jméno, a že se jmenuji po něm. To by snad mohlo vyjít.

„Jsem Tomáš."

„Já Jan. Ale to už víš."

Svědila mě hlava. Potřebovala jsem se podrbat, ale to by mi spadla čepice a to jsem nemohla dopustit. Přece jenom není zrovna hodně mužů s dlouhými blonďatými vlasy končícími v půli zad. Hned, jakmile to bude možné, si je musím ostříhat.

Vojáci přinutili všechny mladíky a mně jít v řadě do našeho nového  domova. Vojenského tábora!