Jediná

Úkol

Píseň: Boundica od Karliene

Pokud Boudicu někdo neznáte, byla keltka bojující proti Římanům. Kdo ji nezná, vygooglete si to, jestli teda chce. A teď k důvodu, proč jsem sem dala tuhle píseň. A není to jenom, že mám tuhle písničku moc ráda a Karliene je skvělá. Anežka mi Boudicu trošku připomíná. Nebo spíš připomínat bude. Doufám.

„Slečno Anežko, děkuji, že jste přišla," pravil komisař, jakmile jsem vstoupila do jeho kanceláře.

„To byla samozřejmost, pane."

„K věci, mám pro Vás nabídku. Potřeboval bych, abyste se vypravila na královský dvůr do Vídně a špehovala pro mě Matyáše II. Habsburského. Zato byste dostávala slušný plat, tudíž by to vynahradilo tu nešťastnou záležitost s panem Adamem."

Byla to doopravdy zajímavá a výhodná nabídka. Přece jenom ty peníze jsem potřebovala. Poté, co jsem Janovi zlomila nos, bylo jisté, že si ho jentak nevezmu a moje rodina peníze potřebovala. A pak tady byla i čistě osobní a sobecká záležitost. Ty peníze budou tvořit moje věno, tudíž pokud budu bohatá nevěsta, Vilémovi rodiče schválí jeho svatbu se mnou.

Usmála jsem se na komisaře a přijala jeho nabídku. Nato jsem se vydala přímo za Vilémem. Posadili jsme se na louku a on mě hladil po noze.

„Musíme si promluvit. Dostala jsem nabídku od komisaře, že pokud pro něj udělám jednu prácičku, budu mít dostatek peněz, abych mohla zaopatřit svojí rodinu a stejně tak bych tím měla i věno. Takže bych si tě mohla vzít."

„Co je to za práci? Není to nebezpečné?"

„To ti nemůžu říct, je to tajný. Ale neboj se o mně, budu v pořádku."

„Tím si nejsem až tak jistý. Jak dlouho tam budeš muset být?"

„To ještě nevím. Uvidíme."

„Nelíbí se mi to. Chci, abys zůstala se mnou, abych tě mohl ochránit! Cesty jsou plné loupežníků." Z hlasu mu čišel vztek.

„Viléme, uklidni se. Budu v pořádku, to se nemusíš bát. Nic se mi nestane, bránit se umím."

„Tak proč ses neubránila před Adamem?" vykřikl.

Vrazila jsem mu facku. Co si to dovoluje? Neuvědomuje si, že jsem byla naštvaná a psychicky na mizině kvůli Janovi. Vstala jsem a odešla o něj pryč.

*

Sbalila jsem si věci, konkrétně vak, do kterého jsem dala jídlo, sukni a halenu. Komisař mi dal dostatek peněz, abych se mohla ve Vídni zabydlet na celý rok a k tomu i něco málo navíc, abych měla na šaty a jídlo. Nasedla jsem na koně, kterého mi taky poskytl, a odjela směrem ke svému cíli. Od té hádky s Vilémem jsem s ním nemluvila. Kdyby se chtěl usmířit, přišel by on. Přece jenom jsem vyrážela až dalšího dne z rána, tudíž měl dostatek času. Ale chlapec se neukázal. Jeho chyba.

Slunce se zrovna vyhouplo z horizontu a zdobilo nedaleké jezero odstíny rudé a oranžové. Byla to nádhera. Nasedla jsem na krásného menšího koníka s hebkou světle hnědou srstí. Netušila jsem, jakého byl plemena a upřímně, bylo mi to jedno. Takovéhle nepodstatné informace mě nikdy nezajímali. Vyšvihla jsem se do sedla a rozjela se vstříc mému cíli.

*

Cesta mi trvala neskutečně dlouho. Vždy jsem jela klusem celý den, pouze jsem si dělala malé přestávky, aby si kůň odpočinul. Večer jsem si jenom rozložila plášť na zem, pojedla trochu sucharů a sušeného masa a šla spát. Jen jednou jedinkrát mě potkala příhoda, která mě vytáhla z toho stereotypu.

Byl zrovna krásný slunný den a já projížděla po zarostlé louce, kde by každý vůz spadl do nějaké z děr nebo uvíznul v bahně způsobeném vydatnými dešti posledních dnů. Usmála jsem se při pohledu na rozkvetlé vlčí máky roztroušené po louce. 

Na sobě jsem měla halenku s korzetem a důmyslně řešenou sukni. Byla rozříznutá od lemu až do půli mého stehna. Běžnému pozorovateli by se zdálo, že je tam ten rozparek z důvodu, aby se tím ukázala spodnička z kvalitní světle modré látky. Co přesně to bylo za látku, jsem netušila a upřímně mě to ani nezajímalo. Důležité bylo, co jsem schovávala pod sukní, připevněné ke spodničce. Nad rozparek jsem si totiž přišila pásek, který skrýval dýky. S mečem mi to vůbec nešlo a mušketa byla příliš nepraktická, takže mi to muselo stačit.

K večeru jsem uslyšela zařehtání koně a ohlédla se za sebe. Za mnou jel na vlastním oři nějaký muž. Tomu bych se ani nedivila. Tohle byla cesta, kterou projížděla většina obchodníků. Jenže tento muž nebyl jako většina obchodníků, kolem kterých jsem projížděla. Nejen, že toho s sebou měl na obchodníka málo, ale hlavně byl obtížený zbraněmi všeho druhu. Konkrétně dvěma meči, každý z nich mu visel z jedné strany pásku a houpal se do rytmu pohybu koně a také několik menších pistolí, které sice nebyly tak účinné jako muškety, ale zato byly malé a lehké, tudíž mohl používat dvě najednou. Nenápadně jsem zrychlila a snažila se mu vyhnout. Možná to byl voják, možná zbojník. Jedno ovšem bylo jasné. Je nebezpečný a to hodně.

„Okamžitě zastav nebo tě zastřelím," zavolal na mě výhružně ten muž. 

Jsem úplně vyřízená. Učení, učení a učení. Nesnáším němčinu. Každopádně dnešní díl bude zase kratší, protože jsem kapitolu rozdělila na dva díly, abyste nemuseli tak dlouho čekat. Druhá část kapitoly bude až jí napíšu. Co dá nějakou práci, protože jsem úplně mrtvá. 

  A reklama na závěr: Moje spolužačka, skvělá kamarádka a snad i spolubydlící, pakliže by nás obě dvě vzali na medinu do Plzně si založila účet tady na Wattpadu a začala psát příběhy, které jsou dle mého mínění naprosto skvělé. Zatím tam má jenom jednu knihu "Avery Donnovan: I'm not a hero". Je to fanfikce na S.H.I.E.D., takže pokud je někdo fanoušek Marvelu, určitě se jukněte na profil  @Xuxalka. 

A ještě něco, ano je pozdě a já skoro nespala, Jediná už je šestá nebo sedmá. Chvilku byla šestá, pak sedmá, upřímně já to příliš nesleduju, nejsem ten typ, který by celý den čučel do monitoru a kontroloval, jak si vedou jeho příběhy. :D 

Tak zase příště

The Elisse