Jediná

Můj zachránce

Další část, kterou píšu na mobilu v autě. Editovat to budu později.

Ač jsem to nečekala, většina střel dopadla stejně jako ta první. Do středu terče. Pokračovali bychom ve výcviku, ale už bylo docela pozdě, tak jsme mohli jít na večeři. K jídlu byl stejný blaf jako k obědu. Naší poklidnou, i když nijak zvlášť pro naše chuťové buňky potěšující, večeři přerušil kapitán, který nás učil šermovat
Zakašlal, aby upoutal naší pozornost a začal s proslovem.
„Takhle línou sebranku jsem ještě neviděl. Ale já vás naučím.

Hned po večeři budete běhat. Dneska pět kiláků a jestli budete v tomhle pokračovat, bude to mnohem horší."

Zpanikařila jsem. Jak mám uběhnout pět kilometrů. Zbláznil se? Já za to nemůžu, že se ulévali. Já se narozdíl od nich snažila.
Bylo kolem šesti, takže mi bylo naprosto jasné, že se bude brzy stmívat. Se svojí nešikovností si ještě ve tmě zlomím nohu. Museli jsme běžet z tábora do jedné nedaleké vesnice a zase zpátky. Předem nás upozornili, že ve vesnici bude kapitán, má náš seznam a zkontroluje, že se k němu každý z nás dostaví. Ten, kdo bude podvádět dostane třicet ran holí.

To jsem teda dopadla. Už po jednom kilometru jsem byla utahaná. A navíc začalo zapadat slunce. Nebe se zbarvilo do ruda s kapkou oranžové. Byl to nádherný pohled, kdyby to ovšem neznamenalo, že poté bude následovat tma a já určitě zakopnu o kořen a něco se mi stane. I když pokud si něco udělám, možná mě pošlou domů. Alespoň v to doufám.
Těžce jsem dýchala, spíše to znělo jako funění. Několikrát jsem ve tmě klopýtla, ale nic vážného se mi nestalo. Běžela jsem dál. Po čtvrthodině mé útrapy, alespoň myslím, že to bylo půl hodiny, jsem konečně spatřila uklidňující světlo označující umístění vesnice. Dovlekla jsem se tam a došla za kapitánem. Řekla jsem své jméno, on si mně odškrtl ze seznamu a já se mohla vrátit zase zpátky. No to mám teda radost.
Po kratší přestávce jsem se rozběhla zpátky k domovu. Už vylezly hvězdy a byl to překrásný pohled. Dál jsem běžela po cestičce a vyhýbala se kořenům ozářeným měsíčním svitem. Překvapivě jsem se nezranila. Sama se tomu divím. Zase jsem si dala přestávku a poté doběhla až do tábora. Byla jsem jedna z prvních, tak jsem toho využila, umyla se a šla rovnou spát.

*

Ráno mě vzbudil zvon. Všechno mě neskutečně bolelo. A to dneska budu tahat těžký dělový koule a střílet. Po obědě pak nastane peklo v podobě šermu. Střílení mě bavilo a dařilo se mi. A překvapivě mi rameno ani nezbarvily modřiny.
Protáhla jsem se a zabalená do přikrývky jsem se oblékla. Vyšla jsem ven a prohlédla si rozpis služeb na další týden. Budu v kuchyni vařit, což znamená, že nebudu muset chodit na tréninky. Hallelluyah.

Došla jsem do jídelního stanu a dala si ovesnou kaši. Rozblemcaný hnus, který vypadal už jednou strávený. Zbylí vojáci už pomalu začali vyplňovat prostory stanu. Vedle mě nikdo neseděl a mně to vůbec nevadilo. Alespoň jsem měla svůj klid. Dojedla jsem a pomalým krokem se vracela pro svoje zbraně, když tu se vzduchem ozvalo zavolání.

„Tomáši!"

Chvíli mi trvalo než mi došlo, že to bylo na mně a otočila jsem se na volajícího. Byli hnedka tři. Ďábelská trojice- Adam, Daněk a Felix. Co po mě chtějí? Zastavila jsem se a nechala je, aby mě došli.
„Takže ty si Tomáši myslíš, že jsi lepší než ostatní, protože umíš líp střílet a jsi rychlejší?" Adam mně chytil za paži a bolestivě mi jí stisknul.
„Ne," odpověděla jsem mu „proč bych si to měl myslet? Dal jsem ti snad nějaký důvod, aby sis to o mně myslel?"
„Ne, ale já nejsem blbej. Vím, co si o mně myslíš." Praštil mně pěstí do břicha, až jsem z toho spadla na zem.

On a jeho poskokové do mě začali kopat. Schovala jsem se do klubíčka a chránila si hlavu a břicho.
Najednou vzduch proťal zvučný hluboký hlas. „Nechte ho na pokoji."

A moji mučitelé doopravdy přestali. Stále ještě na zemi jsem se podívala na svého zachránce. Byl to mladý, hodně vysoký a statný muž s rudohnědými mírně vlnitými vlasy a nádhernýma upřímnýma pomněnkově modrýma očima. Upřeně mě pozoroval a usmíval se.
„Vypadněte odsud a jestli mu budete chtít ještě ublížit, můžete si to vyřídit se mnou." Poručil Ďábelské trojici a poté svoji pozornost znovu přesunul na mně.
„Jsi v pořádku?" Pomohl mi vstát.
„Ehh... ano jsem."
„Pojď se mnou."
„Ano, pane."

Dovedl mně do ubytovny pro výše postavené. Každý z nich měl svůj vlastní pokoj a on mě vzal do toho svého. Abych byla upřímná, v žádném případě se mi tam nechtělo. Netušila jsem, co se bude dít, ale vypadal jako milý muž, tak jsem doufala, že se mi nic nestane. Otevřel dveře a pokynul mi, abych vstoupila.

Pokoj to byl malý, ale útulný. Byla zde postel, stůl, šatní skříň, věšák na zbraně zrcadlo a káď na umývání. Chvíli se ve skříni přehraboval a poté po mně hodil šedou košili.
„Převleč se!" Přikázal mi „To, co máš na sobě je špinavý a děravý."
Otočila jsem se k němu zády a sundala si od bahna špinavou košili.
„Co se ti stalo, že máš obvázaný hrudník?"

Vůbec jsem si to obinadlo kolem svých prsou neuvědomila. Měla jsem ho tam, aby nebyl můj hrudník tak nápadný.
„Ehh... před pár dny jsem si narazil žebra." Zakoktala jsem.
„Když to říkáš. A jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Vilém."
„Tomáš."
„A jak se jmenuješ ve skutečnosti?"
„Nevím, co tím myslíte?" namítla jsem.
„Já myslím, že víš. Takže! Jak se jmenuješ, děvče?!"
„Anežka."
„To jsem přesně chtěl slyšet. Sedni si!" Přikázal mi a kývnul směrem k posteli.
Pomalu se ke mně přibližoval, bála jsem se, co mi bude chtít udělat, když teď zjistil, že jsem holka.