Jediná

Úkol-2.část

Tahle kapitola je pouze zbyteček té minulé. Nechtěla jsem, abyste na ni museli čekat, tak jsem ji rozdělila. Tahle část ovšem bude mít jenom cca. 600 slov. 

Raději jsem udělala to, co mi přikázal. Zastavila jsem a otočila se na něj. Prohlížela jsem si, jak vypadá. Byl poměrně vysoký a svalnatý s nakrátko ostříhanými černými vlasy, hnědýma očima a třídenním strništěm. Měl výrazný hranatý tvar obličeje, husté rozcuchané obočí a natřikrát zlomený nos. Oblečen byl do šedé lněné košile, modrého kabátce, který nejspíš někomu ukradl, černých kalhot a vojenských kožených bot končící v půli lýtek.

Vhodnou fotku jsem nenašla, ale spoiler!!!!: tenhle zbojník nebude nijak důležitý v příběhu.

„Slez z toho koně, děvče," pokračoval v rozkazování mé maličkosti.

 Seskočila jsem z koně a došla k zbojníkovi. Nevyplatilo by se mi ho neposlechnout, protože v levé ruce stále držel zbraň. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla ruce nad hlavu v gestu, že se vzdávám. Zbojník se vítězně usmál a došel k mému koni, kterého začal prohledávat ve snaze najít něco cenného. Jediné, co ovšem našel, bylo moje oblečení a jídlo. Část peněz jsem měla ukryté v botách, další část v podšívce košile a pak také v jedné z mnoha tajných kapes v sukni.

Zbojník vypadal naštvaně. Jakpak by taky ne. Tak se snažil, nenápadně mě sledoval a potom z toho nebude mít žádnou kořist? To se mu nelíbilo.

„Ty jedna děvko!" zařval „Kde jsou prachy."

„Nejsou," řekla jsem potichu.

„Ty mi chceš tvrdit, že s sebou nemáš žádný prachy? Vždyť jsi dost dobře oblečená. Nevypadáš na žebračku, která by nic neměla."

„Já s sebou ale vážně nic nemám, pane." Pořád jsem mluvila potichu a předstírala strach. Hrála jsem si na vystrašenou paničku, která se stará pouze o oblečení, boty a co nejvýhodnější svatbu.

„Tak ty s sebou nic nemáš, jo? A to ti mám jako věřit? Kam sis ukryla ty prachy?!" Řval na mě.

Jenom jsem pokrčila rameny a tím ho akorát ještě více naštvala. Došel ke mně a bolestivě mě uchopil za ramena. Zasténalajsem, když se jeho ostré nehty prodraly mojí kůži. Brzy nato se jeho rucepřesunuly k mému krku a začaly mě škrtit. Zvednul mě přitom ze země.Mlátila jsem ho do hrudníku a kopala. Všechny mé rány ale byly příliš slabé anavíc protínaly pouze vzduch. Docházel mi kyslík a já byla vyčerpaná. Bolelo měhrdlo a dělaly se mi mžitky před očima.

 Těsně předtím než jsem omdlela, uvolnil své sevření a já spadla na zem. Narazila jsem si kostrč a tušila jsem, že to bude bolet ještě hezkou chvíli. Lapala jsem po dechu, krk mě bolel, jako kdybych polykala nabroušené dýky.

„Zeptám se naposledy, kde jsou ty prachy?!" zařval na mě.

„Já vážně žádné nemám," řekla jsem mu a přitom nahmatala dýku schovanou pod sukní.

„Problém je v tom, že já ti nevěřím. Takže mi laskavě dej ty prachy nebo toho budeš litovat. Taky bych tě mohl zabít a ty prachy si vzít sám. A to by se ti nelíbilo."

Znovu mě chytil za hrdlo, zvedl do vzduchu a začal škrtit. Dusila jsem se a pravou rukou při tom nahmatala znovu dýku. Opatrně, aby si toho nevšiml, jsem jí osvobodila z látkového vězení a zabodla ji zbojníkovi do břicha.

Ten zařval a pustil mě, takže jsem spadla na zem. Vytrhla jsem mu dýku z těla a rozběhla se ke koni. Byla jsem ráda, že všechny věci zůstali na místě, takže jsem se pouze vyhoupla do sedla, podívala se na zbojníka, a když jsem zjistila, že se pomalu zvedá, rozjela jsem se pryč.

Nechtěla jsem ho zabít, pouze zranit, aby mě pustil. Bylo mi totiž naprosto jasné, že jakmile by mě okradl, zabil by mě. A upřímně, zranit někoho mi zas takový problém nedělá, zato zabít kohokoliv, i kdyby to bylo v sebeobraně, mi bylo proti srsti.

Do svého cíle jsem dojela bez jakéhokoliv dalšího překvapení a byla jsem za to doopravdy ráda. 

Tak v pondělí odjíždím. Modlete se, ať mám na intru wifi jinak by byl další díl až začátkem října.