Jediná

Sodomita

Pro ty kdo nevědí, co znamená slovo "Sodomita" to nyní osvětlím.
Sodomita- od slova Sodoma+Gomora-Biblické město tak zkažené, že ho bůh zničil. V praxi se sodomii označovalo obžerství, opilství, spaní s někým jiným než s manželkou, homosexualita...

Kdyby někdo měl blbý poznámky, já nic proti homosexuálům nemám.
____________________________________

Probudilo nás klepání na dveře. Vilém se na mě překvapeně podíval, když zjistil, jak jsem k němu přitisknutá, ale jenom se na mě usmál a nic neříkal. Ani jsme si nevšimli desátníka stojícího ve dveřích.
„Viléme, ty sodomito!" Vykřikl a rozběhl se pryč.
„Půjdeš za ním?" zeptala jsem se mladíka, jehož objetí jsem ležela. „Nedívej se tak, byla mi zima. A ty ses kolem mě tak obmotal, že jsem se odsud nemohla dostat. Ale alespoň mi bylo teplo."
„Milý, takže ses ke mně nepřitulila, protože jsi chtěla být v mojí společnosti."

Začal se tvářit ublíženě, ale bylo mi jasné, že to pouze hrál.
Chtěla jsem mu odpovědět, ale než jsem stačila cokoliv říct, přerušil mně jeden z kapitánů.
„Strčte ty prasata do vězení. Hned."

Ani mě nenechali vzít si boty a už mě táhli pryč. Jeden voják z každé strany. Pochopitelně byli mnohem vyšší, takže mě spíše nesli. Hodili mě do malé zamřížované místnosti se slamníkem, nočníkem a džbánem s vodou. Bylo zde jediné okno, maličké a zamřížované. Díky velikosti toho okna zde byl zatuchlý odporný vzduch. Dveře byly dřevěné a nesli v sobě zamřížované okýnko, kterým mě mohli sledovat stráže. Sedla jsem si na slamník a čekala, co bude dál.

Najednou jsem uslyšela divné zvuky.
Stoupla jsem si na špičky a zahleděla se zamřížovanou částí dveří na chodbu. Zrovna vedli Viléma. Byl stále jenom v noční košili, která mu těžce zakrývala hýždě. Hodili ho do vlastní kopky.
„Viléme," zašeptala jsem, když stráže odešli.

Dotyčný vstal a podíval se z okna.

„Tomáši." Kývl na mě.

Bylo mi jasné, že nás poslouchají, takže bude lepší, když spolu nebudeme mluvit. Ale mně to stejně nedalo a zeptala jsem se.
„Co s námi bude?"
„Klasickým trestem je pět let uvěznění, ale uvidíme."
„Když jim řeknu pravdu, zachráním tě."
„A sama dopadneš mnohem hůř. Takže budeš zticha. Jasný?"
„Ano."
Zaslechla jsem kroky, tak jsem si pro jistotu sedla na slamník.
„Viléme, vážně si mě zklamal. Myslel jsem si o tobě, kdovíjaký nejsi skvělý mládenec a bojovník a ty takhle. Vyklube se z tebe sodomita. Že se nestydíš. Vždyť je to proti božím zákonům. Tohle je leda tak nechutný. A stihne vás za to oba trest. Uvidíme, jak dopadne soud, ale upozorňuju tě, že tě můžeme i nechat upálit. Stejně tak i toho tvého přítele. Tomáš, že? Sice je skvělý střelec, ale zato mu to moc nejde s mečem."
„Vždyť byl na tréninku jenom jednou a další den mu zlámali žebra."
„A navíc je hrozně malej a vyzáblej. Co tě na něm vůbec přitahuje? Vždyť vypadá jako dětsko. Kolik mu vůbec je."
„Šestnáct."
„A tobě?"
„Dvacet."
„Dobrá, to není zas tak hrozný, ale pořád. Jste chlapi a navíc vojáci. To už by bylo lepší, kdybyste si sem tajně vodili děvky, než spát jeden s druhým. Vždyť je to nechutný." Kapitán se otočil na podpatku a odešel.

Znovu jsem si stoupla na špičky ke dveřnímu oknu.

„Chtějí nás upálit za něco, co jsme nespáchali? Já ještě nechci umřít, ale hlavně nechci, aby kvůli mně umíral někdo jiný."
„Neboj se, soud určitě rozhodne pro něco jiného než upálení. Ale za žádných okolností nic neprozrazuj. Jasný, Tomáši?"

„Ano. Ale já vážně nechci, aby se ti něco stalo."
„Neboj se, budeme v pořádku a třeba tě i pošlou domů. A neber si Janu. Byl bys s ní nešťastný. Jestli to vyjde, zbavím tvoji rodinu dluhů."
„Děkuju, Viléme. Objal bych tě, ale to by tady nesměli být ty mříže."
„To může počkat, až se odsud dostaneme."

Znovu jsem se posadila na slamník a čekala. Alespoň by nás mohli donést jídlo. Třeba chleba s vodou. Každý by tím pohrdnul, ale upřímně je to mnohem chutnější, než ty hnusy, kterými nás krmili. A hlavně jsem od večeře nejedla. A stráže stále nešli a nešli. Docela mě s tím štvali. Taky by mohli přijít a dát nám najíst, když už tady musíme trčet. Ale alespoň jsem toho mohla využít.

Ještě jednou jsem zkontrolovala, že nikdo nejde a poté si vyhrnula košili. Moje žebra už nebyla tak namodralá, ale pořád mě bolelo dýchat. Vilém měl pravdu, bude to chtít tak měsíc než se to vyléčí. Tvrdil, že to není nijak závažné, ale přesto jsem to nechtěla pokoušet. Zase jsem si dala košili zpátky a tentokráte si na slamník lehla. Alespoň se prospím.

Vzbudily mě nějaké zvuky. Konkrétně to byla slova.

„Tak ty takhle jo? Takže náš Vilémek je na chlapečky. A to ho neučili, že je špatný strkat svojí žížalku do jinýho kluka? A navíc ten tvůj miláček vypadá jako malý dítě. Je malej a vyzáblej. Potřebuješ si tak moc připadat jako chlap, že si vybereš na hraní takovýho trpaslíka nebo co?" Odemknul dveře od Vilémovi kopky a dal mu pěstí do břicha. 

Měla jsem dilema. Mám mu pomoct nebo ne? A jak bych mu vlastně mohla pomoci. Vždyť jsem tady zamčená. Ale pokud bych na ně zakřičela, ať ho nechají na pokoji, mohlo by to zabrat. I když možná by to mohlo zabrat. Sice o tom silně pochybuju, ale vyjít by to mohlo. Ale na druhou stranu, mám zlomená ta žebra a nebylo by vůbec dobré, aby se jim ještě něco stalo. Vždyť Vilém se ubrání. Avšak když jsem se na něj podívala, opak byl pravdou. Upřímně jsem si myslela, že se nebrání schválně, aby je více nenaštval a oni by šli tyranizovat mě. Ale já to takhle za žádných okolností nemohla nechat.

„Nechte ho na pokoji. Hned!" zařvala jsem na ně překvapivě nadřízeným hlasem.

„Hele Davide, koukni na něj, on chce taky. Tak to bychom mu měli splnit přání."

„Jasně Kubo."

Odemkli dveře a vytáhli mě ven. Kuba, nebo jak se ten voják jmenoval, mi zkroutil ruce za záda, abych se nemohla bránit a David mě tak mohl zmlátit. Pravou ruku sevřel v pěst a chystal se mě praštit do obličeje. Já jsem ale dupnula Kubovi na nohu, a když mi pustil ruce, praštila ho loktem do břicha. A ten hlupák David ho uhodil rovnou do krku.

Nikdy jsem nebyla v soubojích dobrá. Vlastně jsem se prala za celý život jenom párkrát. Se svým nejlepším kamarádem. Bohužel se se svojí rodinou přestěhoval jinam, takže jsem zůstala sama. 

    Proti dvěma vojákům jsem ale samozřejmě neměla šanci. David mě natlačil na zeď a dalmi pěstí do břicha, stejně jako předtím Vilémovi. A poté ho něco napadlo a zašeptal to svému povedenému příteli, kterému se rozzářil obličej škodolibouradostí. Kuba mi zkřížil ruce za zády a David udělal to samé Vilémovi. Poté užnás vedli neznámo kam. 

Tuhle kapitolu rozdělím na víc částí, abyste tak dlouho nečekali.