Jediná

Rozhovor

Píše se rok 1617 a České Stavy se bouří, chystají povstání, aby se konečně po skoro sto letech zbavili nadvlády Habsburků. Všichni proklínali šlechtice, kteří se po smrti Vladislava Jagellonského, přezdívaného „Rex bene", král dobře, rozhodli spojit království České s Rakouskem. V té době se to možná zdálo jako dobré řešení, ale nyní to byla katastrofa. Kališníci a protestanti se proti katolickým Habsburkům neustále bouřili a způsobovali ve městech problémy. Učenci většinou jezdili na univerzity do Německa a po návratu hlásali učení Martina Luthera a způsobovali tím ještě větší zmatek.

Zrovna v tuhle dobu se proti sobě chystaly dvě strany. Protestantská unie vedená Friedrichem Falckým proti Katolické lize vedené Maxmiliánem I. Bavorským. Šlechta nebyla jediná, která se chtěla konečně postavit utlačovatelům. Podporoval je dokonce i prostý lid, rolníci a nevolníci, kteří se proti svým pánům rádi a často bouřili, i když byli následky hrozivé.

*

„Anežko, mohla by si sem na chvilku přijít!" zavolal můj otec.

„Jistě tatínku," zněla moje odpověď a já se rozběhla do jídelny, kde otec zrovna byl.

„Anežko, musíme si promluvit. Ty víš, že jsme na tom hodně špatně, co se týče peněz. Nezvládám nás všechny uživit, přece jenom pět dětí je pět dětí. Je jen jediný způsob, jak nás z toho musíš dostat. Musíš se vdát za syna pekaře. Jediné, co vím je, že se jmenuje Jan a líbíš se mu. Je jim jedno, že nemáš žádné věno. Jediné, co po tobě chce je, aby ses za něj vdala a porodila mu syna."

„Ou... tak to jsem nečekala. Není ještě nějaká jiná možnost?"

„Ne není, Anežko. Budeš si ho muset vzít. Láme mi to srdce, že odejdeš z domova, ale pekařův dům je na druhém konci města, takže nás budeš moci navštěvovat."

„Dobře tatínku, jestli tady není jiná možnost, vezmu si ho."

Otec mě propustil a já odešla. Jistě, zase musím řešit problémy já. Naše rodina si vedla docela dobře, alespoň do té doby než se projevila bratrova náklonnost k pití. Celé dny a noci trávil v hospodách, a když mu došly peníze, začal prodávat naše věci. Takhle to pokračovalo do té doby, než ho otec vyhnal. Díky němu se z dobře zajištěné rodiny stal odpad společnosti.

Vlastně bych měla být otci vděčná za to, jaký život pro mě připravil. Jestli se vdám za toho Jana, budu se mít dobře. Ale já se nechci vdávat. Vždyť je mi šestnáct let. Chápu, že většina holek v mém věku už je vdaná, ale já nechci. Jistě, až mi bude dvacet, bude ze mě stará panna. No a? Sice mě budou všichni pomlouvat, ale mě to bude jedno.

Něco mě napadlo, v truhle na půdě skladovala moje matka staré oblečení po bratrovi, které potom mohli moji mladší sourozenci nosit. Vplížila jsme se dovnitř a vytáhla z truhly chlapeckou halenu, kalhoty, kabát a boty. Oblekla jsem si to na sebe, a když jsem uviděla na dvě truhly ještě čepici, schovala jsem si své dlouhé světlé vlasy pod ní. A bylo to, je mě krásný kluk.

Proplížila jsem se ven a vydala se k pekařovu domu. Jeho syna jsem v životě neviděla a nehodlám ho prvně spatřit až u oltáře. Prosím, ať není starý. Proměna v kluka se mi povedla, nikdo mi nevěnoval pozornost a já se v klidu proplétala uličkami města, až jsem se dostala k cíli mé cesty. A teď mě čekalo to těžší, zjistit, kdo je můj budoucí manžel. Protočila jsem oči. Manžel, ať se těší. Jestli si myslí, že ho budu milovat, tak to se pěkně mýlí. Bude rád, když ho budu vůbec respektovat. Jestli vůbec to. Škoda, že není obchodník. Kdyby hodně cestoval, nebyl by doma a já měla klid. Škoda.

„Dobře holka, vypadáš jako kluk, tak se takhle budeš muset i chovat. A mluvit i jako kluk. To zvládnu." říkala jsem si v duchu.

Na ulici postával hlouček mladých mužů, odhadovala jsem je tak na dvacet let. Došla jsem k nim, snažila jsem se chodit jako kluk. Hlavně žádné houpání v bocích. Zaťukala jsem jednomu z nich na rameno. Otočil se na mě a prohlížel si mě. Oplatila jsem mu stejnou mincí a dívala se do jeho očí. Překrásných mechově zelených. Musím uznat, že byl opravdu atraktivní. Vysoký, se širokými rameny a svaly. Vlasy mu nepořádně trčely do všech směrů, jako kdyby právě vstal. Vypadalo to roztomile. A celá jeho tvář vypadala, jako kdyby ji tesal Michelangelo Buonarotti.

„Hele kluku, co chceš?" zeptal se mě a tím mě probudil z mého transu.

„Ehh... já hledám... ehh... Jana... je to syn pekaře." vykoktala jsem.

„Našel jsi ho. Co potřebuješ?"

„Ehh... už nic... díky... tak já půjdu." Rozběhla jsem se k domovu.

„Počkej!" zavolal na mě Jan a běžel za mnou.

Ale já jsem na něj nepočkala a schovala se v davu. Došla jsem do prázdné uličky a tam jsem se rozesmála. Ono to doopravdy vyšlo. Nepoznal ve mně holku. Asi nebyl moc chytrý a vnímavý. Ale pěkný byl, to jsem musela uznat. Naposledy jsem se usmála a rozešla se k domovu.

Tak první díl je na světě. Snad se líbí. Ano bude to jako obvykle historické drama protkané romantikou. Fotka Anežky nahoře.