Jediná

Vídeň

Písnička: Send me An Angel od Scorpions-jedna z mým nejoblíbenějších písní vůbec. A je mi upřímně jedno, že letěla v 90. létech minulého století. A myslím, že se sem i docela hodí. 
Ještě jeden spoiler. Všichni mají v románech milostný trojúhelník. Ale to já ne. Já budu mít milostný pětiúhelník. Muhahahahah.

Při horizontu se rýsovalo město obrovského rozměru. Blížil se večer a já se jenom modlila, aby mě stráže pustili dovnitř. Dojela jsem k bráně klusem a seskočila z koně. Z druhé strany brány na mě přes úzkou škvíru hleděli vojáci a odhadovali, jestli jsem hrozba či nikoliv. Všechno, co jsem ze svého úhlu viděla, byly světlé oříškově hnědé plné zvědavosti, ale zároveň i strachu. Byly to oči zbabělce.

„Kdo jsi?" zeptal se voják.

„Přijela jsem navštívit příbuzné. Jsem úplně neškodná."

„To je mi jedno. Přijď zítra, teď už nikoho nepustíme."

Nechala jsem to být. Rozloučila jsem se a rozjela se pryč. Docválala jsem na blízkou louku, kterou jsem nedávno míjela. V tuto dobu už jí osvětloval měsíc a veškeré květiny již uzavřely svá poupata. Nedaleko odsud bublal potůček čisté křišťálově průzračné vody. Země byla stále ještě rozehřátá od slunce.

Neměla jsem žádný důvod se skrývat, nic jsem nepověděla a stráže o mně beztak věděli, takže jsem malou zahradnickou lopatkou vyhloubila díru tak akorát velkou pro oheň. Olemovala jsem jí kameny, aby se nešířil oheň a natrhala suchou trávu a posbírala spadané větvičky. Netrvalo mi to nijak dlouho a už na louce vesele plápolal ohýnek a olizoval větvičky. K večeři jsem si dala sušené maso a suchary. Už jsem se těšila na něco pořádného. Ulovit jsem si nic nemohla. Za prvé bych to ani nedokázala a pak, pokud by mě při tom někdo viděl, popravili by mě za to, že hrabatům kradu zvěř. A to bych doopravdy nechtěla.

Rozprostřela jsem si na zemi plášť a usnula skoro okamžitě ukolébaná pravidelným praskáním vesele plápolajícího ohně.

*

Ráno jsem se vzbudila s východem slunce. Zabalila jsem si věci, odstranila ze země plášť, zatřásla s ním a zabalila se do něj, protože bylo chladno. Nasedla jsem na koně a rozjela se k městu.

Tentokráte mě stráže pustili bez řečí. Ráno jsem nesnídala, takže už mě žaludek hlasitě upozorňoval na svoji prázdnotu. Stejně tak se mé rozlámané tělo těšilo na postel.

Bloudila jsem po ulicích města, až jsem našla první zastávku své cesty, stáje. Plánovala jsme tady strávit dost dlouhou dobu, tak jsem měla dvě možnosti, buďto svého koně ustájit nebo prodat. A druhá možnost zněla mnohem lépe. Komisař mi to i poradil. Při cestě zpátky si koupím jiného. Prodala jsem svého koníka a s věcmi v náručí se vydala hledat nějaký hostinec. Nebylo to nijak zvlášť těžké. Ušla jsem pár kroků a už se přede mnou objevil hostinec se zvláštním jménem: Der Grüne Basilisk- U zeleného baziliška. Zvláštní to jméno. Ale budova to byla pěkná. To se muselo nechat. Čerstvě omítnutý, s masivními ozdobně vyřezávanými dubovými dveřmi. Okna, taktéž masitá a vyřezávaná odhalovala světle modré záclonky. Usmála jsem se a zaklepala na dveře.

Otevřel mi mile vypadající postarší pán, řekla bych kolem padesátky a pozval mě dovnitř. Byl docela malý, asi tak jako já, a obtloustlý. Hnědé vlasy už mu na čele dost ustupovaly a byly víc bílé nežli hnědé. Oči vyzařovali hřejivostí.

Muž mě pozval dál. Vstoupila jsem do čtvercové docela pěkné a čisté místnosti. Bíle omítnuté zdi, světle modré záclonky, krb a několik stolků obklíčených židlemi. Dva z nich byly obsazené. U jednoho seděl postarší pár, manžel a manželka. A u druhého nějací dva gentlemani. Celkově to zde vypadalo jako slušný podnik. Sedla jsem si ke stolu a zavolala na hospodského, aby mi přinesl jídlo. Dneska vařili slepičí vývar a jako hlavní jídlo řízek s brambory. Všechno jsem při tom zapíjela pivem. Konečně dobré jídlo.