Jediná

Trest pro Adama

Písnička je Soulless od Jorge Mendese

Jméno Adam jsem vybrala z jednoho prostého důvodu. Adam a Eva. Všichni chápeme. Obviňování Evy. Blah, blah, blah. Aneb pomsta všem mužům.  *Ďábelský smích. 

Ještě pro fanoušky Přežít mezi Vikingy, kteří chtěli druhý díl. Mám pro Vás zprávu, která vás potěší. Možná budu psát více knížek najednou. Což by ovšem znamenalo nepříliš časté uploadování nových částí. 

A teď přichází čas na reklamu:

Cestovatel

Studentka medicíny Zuzana při procházce po lese narazí na zvláštního muže v bezvědomí. Po bližším prozkoumání zjišťuje, že je zraněný, tak ho vezme k sobě domů a ošetří. Při rozhovoru s ním se pak dozvídá jeho příběh. Byl bojovníkem jednoho anglosaského kmenu, který se vzbouřil proti utlačitelům-Římanům. Unesli jeho sestru, takže se jí vydal zachránit. Povede se mu to? A jak se vůbec objevil v 21. století? 

Přežít mezi Vikingy 2-zatím provizorní název, pokusím se vymyslet něco lepšího

Vypadalo, že Rosalie bude s Erikem konečně žít klidný život a vychovávat svého syna a dceru. Plány jim však překazil Luke, který jako pomstu unesl jejich sotva dvouletou dcerku Eithe. Naleznou ji včas nebo už bude příliš pozdě?

Ve stejnou dobu začíná zemi vládnout Jack se Sophii jako zastupitelé krále Ceallacha. Dokáže voják a bývalá otrokyně spravedlivě vládnout nebo půjde všechno do kytek?

Ale teď už k příběhu, protože je mi jasné, že vás moje "reklamy" na budoucí knížky příliš nezajímají. 

         Vzbudila jsem se ve Vilémově náručí. Venku už byla tma. Zaspali jsme celý den, ale mně to vůbec nevadilo. Jediné, co mi trošku vadilo, byl Vilém. Sálalo z něj takové teplo, že mojí kůži pokrývala vrstvička potu. Vyvlekla jsem se z jeho náruče a trochu se posunula. Vzala jsem si z nočního stolku knížku a začala si číst. Jmenovala se Dekameron a napsal jí nějaký Giovanni Boccaccio. Sice jsem byla při čtení úplně rudá v obličejích, hlavně při Dioneových příbězích, ale od čtení mě to neodradilo. Svítila jsem si svíčkou a modlila se, abych Viléma nevzbudila. Přesto to netrvalo nijak dlouho a začal něco mumlat.

„Maminko, kde je Ratibor?" zeptal se stále uvězněný ve svém snu.

Bylo na něm vidět, jak panikaří. Ale kdo to je Ratibor? Nebo kdo to byl Ratibor? Teď nevím. Obličej měl stažený bolestí. Co se mu zdálo? A o kom vlastně? Bylo jasné, že si v tom snu povídá s matkou a nejspíš je ještě hodně malý. Zatřásla jsem s ním, abych ho z té noční můry vysvobodila.

Podíval se na mě svýma modrošedýma očima, tentokrát ale byly zatížené něčím temným, nejspíš smutkem.

„Viléme, kdo je Ratibor?" zeptala jsem se.

„Jak ses o něm dozvěděla?" vypadal překvapeně.

„Mluvil jsi o něm, při spaní." Objasnila jsem.

„Aha." Povzdechl si.

„No tak, Viléme, kdo je Ratibor."

„Měla by ses ptát, kdo byl Ratibor? Byl to můj mladší bratr. Měl jsem ho hrozně moc rád. Jednou, když mě bylo devět a jemu šest, jsme šli do lesa a Ratibor odběhl někam za stromy. Potom jsem zaslechl jeho výkřik, vrčení a trhání masa. Když jsem k němu přiběhl, už bylo pozdě. Nějaké zvíře ho roztrhalo na kusy."

„Oh... to jsem netušila. Je mi to líto. Promiň, že jsem se zeptala."

„V pořádku. Neomlouvej se. Seženu nám něco k večeři. Protože nevím, jak ty, ale já od včerejší večeře nic nejedl."

„Já od včerejší snídaně."

Vylezla jsem z postele a nasoukala se do spodničky, sukně a halenky. S korzetem mi musel Vilém trošku pomoci a bylo na něm vidět, jak rád to dělá. Utahoval mi stuhu a přitom mě líbal na zádech. Roztřásla jsem se, jak to bylo nádherné. Začal mi oždibovat šíji a byl na mě tak přitisknutí, že jsem cítila jeho vzrušení. Prudkým pohybem jsem se otočila k němu obličejem.

„Viléme, ty víš, jak to skončí, jestli budeš pokračovat. A já nechci být těhotná. Včera, no vlastně dneska ráno to byla chyba. Přestože to bylo krásné, byla to chyba."

„Moje nabídka pořád platí."

„Teď je na řadě jídlo."

„No tak teda dobrá." zasmál se, „ale moje nabídka pořád platí."

Se smíchem jsem ho políbila na tvář a odtáhla do jídelny. Sedli jsme si stolu a pojídali ovesnou kaši. Vyrušil nás při tom David se vzkazem, že bude, že bude Adam potrestán, tak ať tam přijdeme.

Splnili jsme rozkaz a vydali se na menší náměstí, kde už byl spoutaný Adam. Vilém mě dovedl k vojenskému komisaři dělostřelectva, mně nyní již známého Kryštofa Haranta.

Komisař se na mě mile usmál: „Slečno Anežko, jak se cítíte. Vím, co vám ten voják provedl. Mám ho nechat zabít nebo mučit? Je to jenom na vás."

„No, myslím, že nejúčinnější bude, když z něj uděláte eunucha."

„Pro jistotu bych ho i zbičoval." Dodal k plánu Vilém, „ať se přestane chovat jako kretén."

„Tak dobrá. Slečno, potom přijďte do mojí kanceláře. Potřebuju s Vámi něco probrat."

„Ano, pane."

Když se kolem nás shromáždily davy, trest pro Adama mohl začít. Popravčí rozřízl Adamovi košili a nechal jí spadnout na zem. Poté ho pověsil za ruce ke sloupu, takže se prkenné podlahy dotýkal pouze špičkami bot. Bylo rozhodnuto, že dostane dvacet ran. A poté z něho udělají eunucha. Přitiskla jsem se obličejem k Vilémově hrudi, abych se na to nemusela dívat. Při pohledu na krev se mi vždycky zvedal žaludek.

„Pak mi řekni, až bude konec," zašeptala jsem směrem k Vilémovi.

Vzduch protínaly Adamovi bolestné výkřiky a vzduch byl prosycen kovovou vůní krve. Trvalo to neskutečně dlouho. A já s obličejem ve Vilémově čekala, až to skončí. Ale zasloužil si to. Snad to pomůže a on se začne chovat normálně.

„Anežko, už se můžeš otočit, právě to skončilo."

Otočila jsem se k pódiu, kde ještě stál Adam. Zakryli ho nějakou dekou, aby tam nestál úplně nahý. Byl to nechutný pohled. Celá podlaha byla pokrytá krví. Úplně jsem zezelenala a rozběhla se pryč. Ani ne za dalších pět minut opustila snídaně můj žaludek a skončila v záchodě.

Vilém se za mnou rozběhl a podal mi kapesník.

„Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě.

„Ano, jsem. Jenom mi nedělá pohled na krev dobře."

„Dobře. Teď tě odvedu ke komisaři do kanceláře a pak tě zase vyzvednu. Nebude ti vadit, když tě tam na chvilku nechám? Komisař s tebou chce mluvit o samotě."

„Budu v pořádku," ujistila jsem ho a nechala se doprovodit ke kanceláři vojenského komisaře.