Invasion [Larry]

° 4 °

,, To je papír, že sem vstupuješ na vlastní nebezpečí, i s rizikem smrti."

***

Najednou se i dýchání zdálo o něco těžší. Přejel mi mráz po zádech. Pohlédl jsem na onen chlapa, jenž čekal na můj podpis. Rychle jsem mu ho tam načmáral a vešel jsem dovnitř. Ovál mě studený vzduch a já byl nucen přivřít oči. Naposledy jsem se otočil na toho chlapa. Kývnul, aby šel dál. Pořádně jsem se nadechl, narovnal jsem se a kráčel jsem k nějakým dalším lidem. Ty si ale ani nevšimli mého příchodu. Sledovali něco přes skleněnou tabuli. Já jí mám v pracovně také. Je to speciální sklo tlusté dvanáct centimetrů. Nedá se rozbít, pokud nemáte rozpálený oheň. Je to lepší jak mříže ve vězení.

,, Ehm." odkašlal jsem si. Všichni se na mě otočili a začali si mě prohlížet. Vadilo mi to, navíc všichni byli vyšší než já. Skákal jsem pohledem po každém. Byli to čtyři muži v bílých pláštích se sešitem na poznámky v ruce. Nakonec se mě ujal ten, co mi byl nejblíž.

,, Takže Louisi.. Můžeme si tykat? " Začal konverzaci a pomalu mě tlačil k dalším dveřím. ,, Eh. Jo, můžeš." Nervózně jsem jsem se kousnul do vnitřní strany tváře. On ke mě natáhl ruku. Chvíli jsem nechápal, proč to dělá, ale pak jsem mu rychle podal svou ruku. ,, Nick." Představil se bez jediného pohledu na mě. Dotlačil mě ke dveřím a než jsem se stihl rozkoukat, už jsem byl vevnitř. Vlastně jsem se ani nijak nebránil a nechal jsem se sebou manipulovat.

,, Tady jdi rovně a tam ti vše vysvětlí." Zaculil se na mě, jako by to bylo bůh ví jaká sranda. Následně se ke mě nahl, na můj vkus až moc blízko. ,, Hlavně tam neomdli." Zašeptal mi do ucha a popohnal mě tam. Popravdě jsem od něho radši utekl, je divnej. Proč všichni mluví tak tajemně a v hádankách? Nechápu.

,, Aa, malej Tomlinson." Uchechtl se někdo za mnou. Leknutím jsem nadskočil a byl jsem rád, že jsem nezapištěl. Poprvé v třináctém patře a já bych se hned ztrapnil. Otočil jsem se a nečekaně tam stála další skupina lidí. Všichni měli brýle a stejně učesané vlasy, tedy načesané na stranu. Čím dál jdu, tím divnější lidé tu jsou.

,, Nejsme tu, aby jsme si s tebou povídali, skrčku. Prohlédni si tu ohavnost a pak se domluvíme na převozu." Řekl nepříjemně ten, co měl jako jediný modré oči. Všichni je měli hnědé až na něj. Ale jedno měli všichni společné, byl jsem jim nesympatický. O čem to zase mluví?

Ignoroval jsem poznámku na moji výšku a radši jsem nic neříkal. Podivíni mi ustoupili z cesty a já nejistě vykročil. Nahlédl jsem přes tabuli, jako v první místnosti. Byla to jemně béžově natřená místnost, nic zajímavého. Naproti byla stejná skleněná tabule s první skupinou lidí, co jsem zde potkal. Všichni se tvářili profesionálně, jen Nick mi mával jako malé dítě. Pohledem jsem sjel na dolní část pokoje.

Najednou jsem ucítil, jak se mi postavili všechny chloupky na rukou. Probíhali mnou emoce, jako strach, překvapení, úzkost a spoustu dalších, jenž jsem nevnímal.

Tam dole byl ten vetřelec. Postava by se dala přirovnat k člověku. Měl delší hnědé, lehce kudrnaté, neupravené vlasy, z nichž vyčnívaly dvě dlouhá černá tykadla, jako má hmyz. Oči měl velké. Neměl bělmo, celé byly tmavě zelené. Působili hrozně tajemně a nebezpečně. Hlavu nahl na mě, jako by vycítil můj pohled. Najednou mě polil neskutečný strach. Nikdy jsem nic takového neviděl. A ještě víc mě děsil fakt, že jsem nevěděl kam přesně hledí. Nos neměl, měl pouze dvě úzké čárky na obličeji, aby mohl pravděpodobně dýchat. Jestli teda vůbec dýchá. Doneslo se ke mě jeho zvířecí zasyčení, přičemž jsem měl možnost vidět jeho hadí jazyk zbarvený do červeno zelena. Při každém jeho pohybu se mu napínaly svaly. Kůži měl lehce nazelenalou. Měl na sobě jakýsi oblek, též zelené barvy. Na rukou měl obléknuté tmavě šedé rukavice.

Když jsem se zadíval pozorněji, nesledoval mě, ale Led osvětlení nad tabulí. Bylo zaměřené přímo na něj a zřejmě mu to vadilo. Snažil se mu utéct, ale měl na rukou řetězy, jenž mu v tom bránili. Byl na všech čtyřech a krčil se. Vypadal jako moje kočka Cindy, když chce zaútočit. Bylo mi ho celkem líto. Sám v jiném prostředí než na které je zvyklí. Otočil jsem se na skupinu těch podivínů. ,, Vypněte mu to světlo. Vadí mu to." Poprosil jsem je. Jeden z nich se začal nadechovat na nemilou odpověď, ale zakročil modroočko. ,, Je šéf, musíš ho poslechnout." Zašeptal mu, ale i já jsem to slyšel. Sám pro sebe jsem se ušklíbl. Měl jsem vyhráno.

Dotyčný zavrčel, ale následně jsem mu na tváři zahlédl úsměv. Hodil mi klíče a já je jen tak tak chytil. ,, Tak si to jdi vypnout." Hlas měl podbarvený pobavením. Ukázal na dveře k vetřelci. Počkat, jako dovnitř!?

,, Huš, ať ta zrůda nemusí čekat, bojovníku za práva mimozemšťanů." Vypadal že se hodně bavil. Nadechl jsem se, nemyslel jsem na to, že na mě všichni koukají a otevřel jsem. Jeho rysy ztvrdly a výraz měl velice překvapený, stejně jako zbytek. Nečekal, že tam půjdu.

Sešel jsem schody. Každý schod byl těžší a těžší. Nasucho jsem polkl a zahnal jsem všechny vystrašené myšlenky. A snažil jsem se nemyslet, že jsem se vydal veřejné smrti naproti. Podél zdi jsem se došoural ke světlu a jedním zmáčknutím tlačítka jsem ho vypl. V tu chvíli vetřelec upadl do tmy. Já jsem debil. Teď ho nevidím a on nemá problém mě sníst zaživa. Pomalým krokem jsem šel zpátky. Srdce mi bilo jako splašené, jako by chtělo vyskočit z mé hrudi a utéct do bezpečí. S dechem jsem na tom nebyl o moc lépe.

,, Ssss," zasyčel vedle mě. Měl jsem pocit, že jsem na krku cítil jeho dech. Bože, Buddho, Poseidone a ostatní, stůjte pri mě. Rychle jsem tam pohlédl, ale nic tam nebylo. Z místností za tabulemi sem dopadalo světlo a já spatřil obrys vetřelce pár metrů přede mnou. Dech se mi zastavil a zorničky v očích se mi rozšířili. Stál tam v celé své kráse. A koukal na mě, tím jsem si byl jistý. Stál tam, nehýbal se a pozoroval mě jako dravec svou kořist. Sice byl v polostínu, ale byl to neskutečně adrenalinový zážitek. Kolik lidí mělo tu čest stát tváří tvář vetřelci? Málokdo. Nikdo.

Znovu zasyčel a zacouval do stínu. Vlastně ke mě ani blíž nemohl, kvůli řetězům na jeho rukou. To mě celkem uklidnilo. Rychle jsem nahmatal zábradlí a vyběhl jsem schody. Už chápu, proč na začátku chtěli ten podpis ' na vlastní nebezpečí '. Vběhl jsem do místnosti a rychle jsem za sebou zavřel dveře. Všichni podivíni na mě hleděli s obdivem v očích.

,, T-Takže domluvíme ten převoz do vaší kanceláře, pane." Rozmluvil se modrooký. Ted jsem rád, že jsem tam šel. Mám díky tomu respekt od podivínů. No, takhle to nezní moc dobře.. Vlastně, jak to můžu brát takto, když jsem mohl před chvílí umřít? Vážně je se mnou něco špatně.

Dozvěděl jsem se, že bude převezen ke mě do kanceláře do skleněné místnosti. Mám ho zkoumat a jednou za týden přinést výsledky, poznámky a pokroky. Mám zajistit, aby neumřel a aby mě nezabil. Ke mě do kanceláře nikdo nesmí. Můžu si o cokoliv říct a někdo mi to přinese. A v neposlední řadě mi zvednou plat.

A to vše díky tomu, že někdo mě uznal za vhodného na práci vetřelcem. Do teď tomu nechci věřit.

Dostal jsem jakési desky s dosavadními informacemi o vetřelci. Speciální pracovníci ho momentálně nutí do klece na zvířata, aby ho převezli ke mě. Já bych se na to nemohl dívat, takže čekám za dveřma, až sem přijedou. Nechápu se. Měl bych se bát, ale nějaká část mě se na to těší.