Invasion [Larry]

° 18 °

,,Louisi?" Nereagoval jsem na otravné šťouchání do boku, které bylo mimochodem příčinou mého probuzení a snažil jsem se nadále pokračovat ve spánku. ,,Louisi, dělej, vstávej, já mám hlad," fňuknul Harry. ,,U dveří je taška s jídlem, tak se najez," zamručel jsem do polštáře a vytáhl jsem si peřinu až po krk.

Včera jsme šli spát celkem pozdě, protože jsme si s Harrym povídali, spíš já jsem povídal a Harry poslouchal. Chtěl vědět všechno o tom, co je venku. Co je mu skryto za stěnami této budovy.  Jak jsem mu o všem vyprávěl, zastesklo se mi. Kdy se zase dostanu na čerstvý vzduch a přímý sluneční svit? A dostane se vůbec někdy ven Harry, či tu bude vězněn do konce svých dnů?

Nakonec se mi po půlnoci stulil se zíváním do klína, jak chtěl už spát. Navíc v tom svetru byl neodolatelný. Hladil jsem ho dokud neusnul, pak jsem ho položil na gauč a přikryl jsem ho peřinou. Sám jsem si lehnul za něj a přitáhnul jsem si ho blíž k sobě. Hezky hřeje a jeho tiché chrápání a nesmyslné mumlání ze spánku je rozkošné. Vydržel bych na něj hledět a rozněžňovat se nad ním celé měsíce.

,,Louisi!" Z topení se v hloubce myšlenek mě vytáhl Harry, který mi skočil na záda a poté mě zalehl svým mohutným tělem. Snažil jsem se ho se smíchem shodit, ale Harry neměl v plánu se vzdát svého místa. Nakonec mě milostně pustil z jeho spárů a já jsem mohl jít do koupelny, abych konečně mohl vykonat svou potřebu.

Úlevně jsem vydechl a pohledem jsem zabloudil k zrcadlu, kde jsem uviděl odraz Harryho u dveří. Překvapeně jsem vyjekl a natočil jsem se tak, aby neviděl něco, co nemá. Teplá krev se mi nahrnula do tváří, bylo mi tak trapně, ještě když jediný zvuk bylo to, jak čůrám.

,,Vystřel Harry," zavrčel jsem napůl poníženě, napůl prošebně. Bylo mi tak trapně. ,,Proč?" ,, ...Nejde mi to, když se díváš," přiznal jsem rudý, určitě až na pozadí a to, že se Harry ušklíbl a v očích se mu nebezpečně zajiskřilo, mi vůbec nepomáhalo. ,,Mám ti pomoct?" Skousnul si ret a drtil ho v zubech. Lapnul jsem po dechu a nechtěně jsem si představil zrealizování jeho nápadu. ,,Naposledy, mazej od-" ani jsem nedořekl větu a po Harrym tu nebylo ani stopy. Bože, proč se něco takového děje zrovna mě?

Vrátil jsem se zpět a s plachým úsměvem jsem pozoroval Harryho, jak se točí na židli a prohlížel si jeden z mých sešitů. ,,Tuhle planetu znám,'' zamumlal a náčrt obkroužil prstem. 
Šel jsem blíž a nakoukl jsem do sešitu. ,,My moc ne," Harry se jen ušklíbnul a listoval dál.
Nechal jsem ho být a s mobilem jsem si skočil na postel. Už dlouho jsem se neviděl s Niallem, mým spolubydlícím. No, spolubydlící.. Na to, jak moc velký asociál to podle mě byl, se moc doma nezdržoval. Napsal jsem mu jednoduchou zprávu a odložil jsem mobil.

Přemýšlel jsem, do čeho jsem se vůbec dostal. Lépe řečeno, kdy se odtud dostanu. Nemohou mě tu držet navždy. Navíc, dnes odevzdám poslední papír o Harrym a co potom? Co s Harrym?
Na to jsem vlastně nikdy nemyslel, co bude potom s Harry? Bože, nemohl jsem z hlavy dostat tu představu, že by mu ublížili.

Celý den jsem se potom choval jako tělo bez duše. Najedl jsem se, snad jen z povinnosti. Stvoření sedící naproti mne mě pozorovalo a jako by to vycítil, že se cítím pod psa, tak na mě nemluvil a jen mě tiše pozoroval. Vždy, když jsem se na něj podíval, bylo to asi tak třikrát, opětoval mi přímý pohled a pousmál se, což donutilo k úsměvu i mě.

A pak jsem skončil zase na roztaženém gauči, ale s Harrym na mé hrudi. Hladil jsem ho podél ruky, ležel schoulený zády ke mě a vrněl. Já přemýšlel nad svým životem, dokud Harry nezačal syčet. ,,Co se děje, Hazz?" Vymrštil jsem se do sedu. Bál jsem se, že jsem mu nějak ublížil, nebo tak něco, avšak on syčel na můj stůl. Nechápal jsem.
,,Co to je?" Ukázal na fotku, kde jsem s Cindy. Harry tvář byla deformována jakýmsi hněvem, který momentálně pociťoval. ,,Moje kočka, Cindy," pokrčil jsem rameny, popravdě jsem si myslel, že by ho víc mohla zajímat fotka s Niallem nebo ta se Zaynem. ,,Kočka?" Vzal onu fotku a schoval ji do šuplíku. ,,Zapomeň na ní, já jsem tvoje kočka," zavrčel a s drzým úsměvem mi skočil do náruče. Smál jsem se, ale po chvíli už to nebyli jenom slzy z radosti, už jsem jenom brečel z těch nesnesytelných ran, mířených na mé srdce.
Trhaně jsem se nadechl, na to jsem si rychle setřel slzy z tváří a pohladil jsem Harryho po tváři. ,,Hned se vrátím, ano? Vydrž tu na mě," Co nejpřesvědčivěji jsem se na něj usmál. Harry se mi otřel tváří o dlaň a spokojeně vydechl.
Rychle jsem vystřelil ze dveří, až tam se mi dařilo udržet úsměv. Hned za dveřmi jsem se tiše rozplakal. Zakroutil jsem hlavou, abych zahnal slzy, a pak jsem se teprve rozešel směr Zaynova zašívárna. Nespozorován jsem došel až do místnosti s počítači. Když už jsem chtěl otevřít dveře úplně vzadu té místnosti, vylezl odtamtud sám Zayn. Bezeslova jsem se na něj natiskl, hezky voněl, a nechal jsem se jím objat. ,,Louisi, brácho, Co se děje?" Podíval se mi do očí, jako by tam hledal známky nějaké omamné látky - i když tu není možnost se k tomu dostat. ,,Mám tě rád," ,,Louisi, já tebe, ale řekni mi, proč jsi přišel." pozvedl jedno obočí. Střel mi nové slzy a nohou kopl do dveří, aby se zavřeli.
,,J-já se bojím. Mám rád Harryho, víš, prostě jsem si na něj navykl, že ho mám pořád u sebe," popotáhl jsem. Zayn mě poslouchal a stále mě držel u sebe. ,,Zay, co bude, až se dodělají všechny pokusy a testy? Vezmou mi ho? U-ublíží mu?" vzlyknul jsem, jako už po několikáté a zpevnil jsem stisk svých rukou. Zayn si jen povzdechl a zaklonil hlavu, on sám nevěděl odpovědi na mé otázky.

Utěšoval mě snad deset minut nejméně, ale já už chtěl za Harrym. Chodbami jsem procházel jako duch, jako nějaké tělo bez duše. Hlavou se mi honily různé typy scénářů, co bude zítra. Jediné, v čem jsem měl jasno bylo, že nesmím projít o mého vetřelce.
Harry nechápal, ale nic nenamítal, když jsem ho nechtěl v pokoji pustit z objetí. Pak jsme se spolu mazlili před gaučem, Harry v polospánku, já psal poslední papíry, a to shrnutí všech dní co je tady. Samozřejmě jsem lhal jako když tiskne, snad jen úplně první den jsem napsal podle pravdy.
Podíval jsem se na hodiny, bylo za deset sedum, Harry usnul a já jsem si oblékal můj plášť. Ano, na odnos papírů k nadřízeným tu byl Liam, ale já jsem je, jakožto poslední papíry B17 chtěl odnést sám. Navíc bych to stíhal časově, dokonce budu mít náskok. A taky jsem si potřeboval provětrat hlavu.

Harryho jsem přemístil na gauč, zamkl jsem a vydal jsem se na cestu. Jo, to bude překvapení, že jdu na čas. Ale čím blíž jsem byl, tím víc jsem pociťoval strach o Harryho. Měl jsem panický strach z té nevědomosti.
Před dveřmi jsem se zastavil a už jsem se připravoval na zaklepání, ale místo toho mi z toho, co jsem slyšel, mi ztuhla krev v žilách.

,,Ví moc, ano.." .. ,,Je hrozba, ví moc," ,,A hrozby se musíme zbavit, mohl by něco zveřejnit, má neskutečnou moc," ... ,,Ano, Louis Tomlinson musí zemřít."

°°°

Šťastné a veselé Vánoce a přežije Nový rok bez otravy alkoholem ❤🎈 omlouvám se za ( neohlášenou ) pauzu, nemohla jsem najít motivaci, popravdě ani chuť psát, ale teď už jsem zpět 💜