Invasion [Larry]

° 9 °

,,Přestaň," zapištěl jsem zděšeně a chytil jsem mu ruce, abych mu znemožnil pohyb. Naštěstí nestihl odkrýt nic, co by mělo zůstat zakryto. Vetřelec mě nechal držet ho, ale myslím si že kdyby chtěl, tak by mohl převzít kontrolu. A toho jsem se bál.

Odstoupil jsem od něj pár kroků a natáhl jsem si tepláky. Na nic jsem nečekal a utekl jsem ven. Zabouchl jsem dveře od vězení a opřel jsem se o ně ramenem. Snažil jsem se vstřebat ten zážitek.

Rychlost tlukotu mého srdce se vracela do normálu, dech se mi taky sklidnil. Také jsem si začal uvědomovat, že jsem docela unavený. Volným pádem jsem spadl do postele a spokojeně jsem vydechl všechen vzduch z plic.

Zvedl jsem hlavu, abych mohl lépe vidět na vetřelce. Zase byl nalepený na sklu a dlaň tam měl položenou také, jako by to mělo sklo odstranit. Přišlo mi, že se tváří smutně.

Ale na to jsem byl moc unavený, než abych něco zjišťoval. Přikryl jsem se, jednu nohu jsem nechal venku - abych měl vyrovnané horko se zimou. Často jsem to nedělal, vždy jsem měl pocit, že mi tu nohu nějaká příšera během spánku ukousne. Ale chrání mě skleněná hranice mezi mnou a vetřelcem, co by to mohl opravdu udělat. V tom se mi vybavilo jeho jméno a neubránil jsem se úsměvu.

,,Vetřelče," promluvil jsem do ticha. Oslovený zvedl hlavu ze země, kde byl zavrtaný v dece. ,,víš jak tě pojmenovali?" Zeptal jsem se, ale na odpověď jsem se musel spokojit s jeho zaujatým pohledem. ,,Seš B17. I ta věc, jak ses sem dostal." Zdělil jsem mu. Pootevřel pusu, avšak po chvíli si nespokojeně odfrkl. Něco si zamumlal a stočil se do klubíčka.

Chvíli jsem ho jen tak bezdůvodně pozoroval, než mě zmohla únava. Ještě než jsem usnul, jsem zvládnul zaregistrovat, že se otočil tváří ke mě. Pousmál jsem se a zavřel jsem oči. Moje poslední myšlenky utíkali k vetřelci, což mě vůbec nepřekvapovalo.

°°°

,,Chrrrr," zmateně jsem otevřel oči. Několikrát jsem zamrkal, než jsem si zvykl na světlo v místnosti. Protáhnul jsem si ruce, abych vzbudil ztuhlé svaly a pohledem jsem zabloudil na vetřelce.

Byl v obranné pozici a vrčel. Po ránu mi to moc nemyslí, ale odhadl jsem, že vrčí na můj mobil. Ten jako na povel začal vibrovat. Vetřelec se naježil a o krok ustoupil. ,,Neboj se, to jenom někdo volá. Neboj," řekl jsem rozespale a natáhl jsem se pro mobil. Na displeji svítilo Zayn, tak jsem mu to hned zvednul. Neuvědomil jsem si, že mi volá na mobil - vždy volal jen na pracovní telefon. Ani jsem ho nestačil pozdravit a on už mluvil.

,,Lou, dostav se do sektoru s B17. Máš prý vědět, kde to je. Vše ti vysvětlím na místě, pospěš si, pa pa" a ukončil hovor. Chvíli jsem přemýšlel o tom, co to vlastně tak rychle řekl, než jsem se začal instinktivně oblékat.

,,Ty tu zůstaň, - oh, ty nikam nemůžeš, promiň, já se zase vrátím, dobře?" Mluvil jsem na vetřelce mezitím, co jsem hledal složku B17. Na chvíli jsem se zastavil, podíval jsem se na něj. Jenom se na mě díval, jinak nic nedělal. Zrovna teď jsem si přál, aby uměl mluvit. Co by mi mohl říct.

Vyběhl jsem z pokoje a začal jsem pročítat složku ve snaze najít nějaký záchytný bod, kde se B17 nachází. Přitom jsem si musel dávat pozor na cestu, bylo tu nezvykle moc lidí. Momentálně jsem to neřešil, spíš jsem se nervoval s tím, že přijdu pozdě. Ve stresu vždy zmatkuju a jednám urychleně.

Dvakrát jsem vlezl do špatné místnosti, ale nakonec jsem se dostal ke správným bílým dveřím. Vešel jsem a čelist mi klesla k zemi. Ta místnost byla obrovská, ale to nebylo ono. Uprostřed místnosti stála vesmírná loď, něco jako ve stylu Star Wars, ale s jiným designem. A byla opravdu mega obrovská.