Invasion [Larry]

° 5 °

Měl bych se bát, ale nějaká část mě se na to těší.

Do pár minut to měli hotové a mohl se celý převoz vetřelce uskutečnit. Přes klec byla přehozená tmavá deka, či nějaký přehoz. Klec se pravidelně otřásala nárazy vetřelcova těla narážejícího do mříží. I přes bolestné syčení v tom pokračoval. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Asi to bylo očekávané.

Nechápu to. Snad poprvé na zemi je něco, jako je živý vetřelec a jim je to.. jedno? Přijde jim to snad normální? Já se stále vzpamatovávám z toho, že to budu mít na starost. Je to úžasné, kouzelné, ale i strach nahánějící a divné. Nevím, co si o tom myslet.

Vydechl jsem zadržovaný dech, přinutil své plíce k normální funkci a pohlédl jsem na klec. Kromě otřesů nic zvláštního. Hah, celé tohle je zvláštní. Přijde mi to divné, hlavně když jsem v této operaci přítomen i já.

Sklopil jsem pohled na plastové desky. Na papíru bylo napsáno Invader 001. Dále byly informace jako datum, místo, čas, lehký popis, ale to, že to není homo sapiens sapiens není nijak neočekávané. Je to z vesmíru, nebude to člověk.

A pak tam byly políčka, co mám doplnit já. Začal jsem číst, ale jakmile jsem se dočetl k bodu odebírání a rozbor tělesných tekutin, dál jsem nečetl. To bude problém mého budoucího já.

Zjistil jsem, že jsou tu schody, takže nemusím jezdit tím starým výtahem. Za to jsem byl rád.

,,Trochu opatrně, bolí ho to.." vydechl jsem, když jsem viděl přístup těch mužů. To, že s tou klecí nakláněli tak, že se ten vetřelec kutálel ze strany na stranu a syčel víc než předtím jim bylo jedno.

S otráveným výrazem pokračovali v cestě a dali si trochu pozor. Aspoň tak.

Dostali jsme se k mé kanceláři. Už jsem nebyl pod kontrolou těch přenašečů klece, ale byl tu sám řiditel. Byl jsem hrozně nervózní, ale snažil jsem se to na sobě nedat znát. Musím ukázat, že na to mám, když už mě vybral.

Ředitel přešel ke kleci a strhl přehoz. Urychleně odstoupil, vetřelec po něm vystartoval a zřejmě se ho snažil poškrábat. Vetřelec měl rozcuchané vlasy a vypadal, že je hodně rozzlobený. Ředitel si ho chvíli prohlížel, nakonec se otočil na mě. Vždy mě děsil jeho nic neříkající výraz, teď to nebyla výjimka.

,,Louisi, předávám ti tento případ, věřím, že ho zvládneš. Budeš tento, objekt sledovat a nám budeš nosit závěry pozorování." Odkašlal si a z kapsy vytáhl zabalenou injekční stříkačku. Podal mi ji se slovy, abych to objektu aplikoval, zklidní se po tom.

Dále povídal o věcech, co se našly na místě kde byl objeven. Poté odešel. Opřel jsem se o stěnu a zhluboka jsem se nadechl. Teď je to jen na mě. Zvládnu to, ale sakra, jak?

Vetřelec seděl na místě a sledoval mě s nakloněnou hlavou, jako to dělají psi. Šel jsem k němu a čím blíž jsem byl, tím dal byl on. Začal na mě výhružně syčet. Byl ve výstražné póze, jako by měl každou chvíli zaútočit. Dokonce mrkal, ale ne zeshora dolů, ale od nosu vodorovně.

Fascinovaně jsem ho pozoroval a sedl jsem si na paty. ,,Neboj se, nechci ti ublížit," Začal jsem mumlat ty uklidňující slova přesto, že mi nic nerozumí. Nakrčil nos a dal na obdiv svůj hadí jazyk, zelenočervené barvy.

Měl bych se spíš bát, ale ne, já ještě začnu sahat na ty mříže. Vetřelec se napřímí a přibližuje se mi naproti. Chůzi měl také zvláštní, první šly zadní končetiny, poté ty přední.

Vše přišlo rychle a já jsem ani nestihl nijak zareagovat. Když se tykadly lehce otíral o mříž a já měl možnost slyšet, jak skřípal ostrými zuby o sebe při pohybu dolní čelisti.. neodolal jsem. Strašně moc jsem se chtěl dotknout té nazelenalé pokožky, ale to jsem asi neměl.