Invasion [Larry]

° 6 °

Bravo, Tomlinsone, do čeho ses to zase zapletl?

Dal jsem si hlavu do dlaní a povzdechl jsem si. V hlavě jsem stále slyšel, jak škrábe na sklo. Nedokázal jsem rozlišit, jestli je to opravdové, nebo pouze v mé hlavě. Nemohu tady sedět věčně. Zvedl jsem se a zamířil jsem do šaten, protože takhle bezbranný k němu nevlezu. To by mě zabil hned. Popravdě začínám litovat, že jsem do toho vůbec šel. Navíc jsem dostal pouze základní pokyny. Mám se postarat o to, aby objekt neumřel.

Na věšáku jsem našel plášť se speciální ničím neproniknutelnou vrstvou. Byl zbarven do stříbrna, lehce se lesk a kupodivu nebyl nijak těžký. Z vrchní poličky jsem vytáhl rukavice a rychle jsem se vydal zpět. Měl jsem špatný pocit z toho, že jsem ho tam nechal samotného. Třeba už je venku a čeká na mě u dveří, kde mě sní za živa.

Začínal jsem mít strach vejít dovnitř. Proto jsem to udělal rychle. Otevřel jsem dveře a ruce jsem dal do obranné pozice. Vetřelec byl otočen ke zdi, ale věděl jsem, že o mě ví. Nehýbal se, jen seděl, ramena se mu s každým novým nadechnutím o kousek nadzvedla a sledoval zeď. Škrábanec na skle se trochu zvětšil. Zřejmě se o snažil dostat ven, ale už ho to přestalo bavit. Chválabohu.

Posbíral jsem mnou shozené věci. Položil jsem je na stůl a poté jsem se o něj dlaněmi opřel. Musím mu jít sundat ty pouta. Spoléhají na mě. Nesmím to zkazit hned první den. Sebral jsem všechny zbytky naděje a rozešel jsem se ke skleněným dveřím. Naklikám kód a už nebude cesty zpět.

5. Lehce jsem zmáčkl první tlačítko. Přišlo mi, že vetřelec začal těmi jeho tykadly vibrovat. Čím dřív to udělám, tím dřív to budu mít za sebou. Nandal jsem si rukavice a doklikal jsem 671.

Dveře se pootevřeli na znamení správnosti kódu. V žilách mi koloval adrenalin, bylo to neskutečné. Bál jsem se, že mě zase kousne nebo něco takového, ale mohl jsem si ho nás druhou stranu prohlédnout z blízka. Se zatajeným dechem jsem se k němu pomalu přibližoval. Čím blíž jsem byl, tím více syčel.

Bylo to logické, ale nečekal jsem to. Ve vteřině se vyšvihl do stoje a já byl přitisknut na stěnu. Pouta mu v tom nijak nebránily. Byl o hlavu vyšší než já, už jen to mu přidávalo na autoritě. Cítil jsem, jak mě škrtil, jak moc mi znemožňoval dýchání. Cítil jsem jeho drápy, mohl jen trochu zatlačit a mohl by mi jimi nepěkně pořezat krk. Z instinktu jsem jeho ruku chytil tou svou a snažil jsem se ho od sebe odtáhnout, byl jsem oproti němu ale moc slabý. Začal jsem lapat po dechu, oči vykulené, hrozně jsem se třásl. Jeho dech se odrážel o moji pokožku na tváři, nechtíc jsem zčervenal. Sledoval jsem jeho naštvanou tvář, naproti té mé. Stačil by jediný jeho pohyb a už bych tu nemusel být.

Když už mi kyslík začal hodně chybět, začal jsem zmatkovat ještě víc. Těkal jsem pohledem mezi jeho zelenýma očima, mezi jeho ostrými zuby a jak se mu napínaly všechny žíly, které jsem měl možnost vidět. Ruce se mi potili, volnou ruku jsem si promnul. V tu chvíli mě to napadlo.

Nahmatal jsem injekci v kapce u kalhot a co nejméně nápadně jsem ji uchopil do dlaně. Když se ke mě, přesněji k mému krku začal děsivě rychle přibližovat, zapíchl jsem mu injekci do jeho krku. Jeho zorničky se rozšířili a já se zatajeným dechem sledoval, jak se mu látka dostává do těla.

V momentu oslabení povolil stisk na mém krku a já kvůli podlomení kolen spadl na zem. Děkoval jsem všemu co existuje za možnost nadechnutí. Vetřelec mezitím chrčel a s bolestným zakňučením se na zemi stočil do klubíčka. Rychle jsem se doplazil k němu a s bolestí v očích jsem zvedl jeho usínajíci tvář do vzduchu. Teď jsem se nebál, po uklidnění je bezbranný.

,,Omlouvám se ti, ale musel jsem to udělat. Nesmíš mi ubližovat. Chápeš?" Mluvil jsem k němu, zatím co jsem mu odemykal pouta. Z posledních sil na mě zasyčel a zavřel své oči. Látka začala působit.

Vzal jsem jeho deku a přehodil jsem ji přes něj. Už na nic nereagoval až jsem se bál, že byl mrtvý. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím více jsem tomu věřil. Vyšel jsem ven, zavřel skleněné vězení a přes pracovní telefon jsem vytočil číslo 144. To je něco jako nouzové číslo, nebo-li číslo na všechno.

Pouta jsem odhodil na stůl a zapsal jsem, že na danou látku reaguje negativně. Sjel jsem na gauč a mrkáním jsem zahnal slzy. Nechtěl jsem mu to udělat, ale on mi chtěl také ublížit. Stále mi tepal krk z toho pevného stisku. Určitě tam budu mít modřinu.

Vzal jsem si desky na gauč a pročetl jsem si vše, co mám o vetřelci zjistit. Rozhodl jsem se, že začnu stravou, aby neumřel hlady. Překontroloval jsem dosavadní informace a něco jsem připsal. Všechno jsem dělal pomalu, stále se mi točila hlava a bolelo mě dýchat. Cítil jsem se pod psa.

Ze shora mi sem poslali Zayna. Slušelo mu to, vlasy měl vyčesané nahoru, brýle a oblečení sladěné do tmavě modré, jako je noční obloha. Vlastně Zayn a Liam mi prý budou nosit věci, vyřizovat vše z vnějšího světa.. já už nebudu moct svobodně jít ven.

Zayn byl zprvu překvapený, také podepsal smlouvu mlčenlivosti, ale nevěřil tomu, že tu něco takového je. Takže chtěl vědět vše.

Vybrečel jsem se mu na rameni, nu což, pomohlo mi to. S malíčkovým slibem, že o tom nikde neřekne, jsem mu popsal co se stalo. Dostal jsem natajno další tři injekce se sklidňující látkou, že si pak vyzvedne ty použité. Nemyslí si, že by mohli vetřelci ublížit.

Nakonec odešel nahoru, aby mi přinesl speciálně připravené jídlo pro vetřelce a silný kafe. Poté jsme si ještě chvíli povídali. Zjistil jsem, že 144 s předvolbou +12 je přesně Zaynův pracovní telefon. Takže můžu volat přesně jemu.

Jakmile musel nahoru, cítil jsem se strašně osaměle. Ze skříně jsem vytáhl peřinu s polštářkem a ustlal jsem si na gauči. Světla jsem utlumil na minimum, momentálně bych v úplné tmě neusnul. Na to jsem měl velký strach a neustále pracující fantazii.

Zítra budu muset udělat nějaký úkol, abych mohl v pátek odevzdat shrnutí. Povzdechl jsem si a po krátké sprše jsem si v boxerkách a tričku zalezl pod peřinu. Pohodlně jsem se uvelebil a s pohledem do tmavě zelených očí vetřelce, které v sobě uchovávali tolik emocí, jsem se poddal spánku.