Invasion [Larry]

° 10 °

Ucítil jsem, jak položil svou hlavu na mé rameno a popotáhnul. Bylo mi ho neskutečně líto. Měl jsem nutkání ho políbit na spánek, což jsem taky udělal. Jeho ruce se mi zabydlely na zádech pod pláštěm. Pousmál jsem se a pohladil jsem ho od hlavy ke spodní části zad. Vetřelec mi oblíznul krk a zývnul. Ukázal mi tak všechny ostré zuby. Lehce jsem zčervenal a odhrnul jsem mu vlasy směrem do zadu.

,,Chudáčku malej," zalitoval jsem ho a přejel jsem prstem okolo postiženého místa. Zatvářil se nespokojeně, ale neuhýbal. ,,Poslouchej," dal jsem mu vlasy za tykadlo. ,,já teď půjdu do koupelny a přinesu lékárničku, abych tě ošetřil. Nechám ti otevřeno, ano? Nesmíš mi utéct, ani vyvádět, věřím ti." Uchopil jsem jeho tvář do dlaní.

Vetřelec jen spokojeně přivřel oči a olízl mi ukazováček. Pousmál jsem se a vylezl jsem z klece. V koupelně jsem se natáhl k horní poličce, abych vyndal lékárničku. Když jsem se vrátil, musel jsem se uculit.

Vetřelec byl opřený o mříž a nohy mu koukali z klece. Vypadal roztomile. Byl jsem rád, že nic neudělal. Už jen pomyšlení, že by pobíhal po chodbách.. oklepal jsem se, čímž jsem na sebe upoutal pozornost.

,,Pojď ke mě," tiše jsem ho pozoroval, jak se doplazil k mým nohám. Ze začátku vypadal nejistě a že nikam nepůjde, ale nakonec přišel. Sedl si a opřel si tvář o má kolena. Dojatě jsem vydechl všechen vzduch a pohladil jsem ho po obličeji, aniž bych zavadil o zranění.

Podržel jsem jeho hlavu a kleknul jsem si před něj. Vetřelci se pomalu zavírali oči, ale snažil se zůstat vzhůru. Určitě ho to celé muselo vyčerpat.

V lékárničce jsem nahmatal tampónek a nalil jsem na něj trošku desinfekce. Vetřelec na mě usínal, ale jakmile ucítil tu nos dráždící vůni, zasyčel. ,,Nechci ti ublížit, ano? Ale musíme to vyčistit, aby se ti to nezanítilo." Zamumlal jsem, než jsem přitiskl tampónek k světle zelené pokožce.

Vetřelec vypískl a začal se sebou házet. Snažil jsem se to očistit co nejrychleji, aby nemusel moc trpět. Chytl mou ruku a stisknul mi ji. Ne nějak bolestivě, ale ze sevření bych se tak jako tak nedostal.

Ránu jsem mu potom osušil a rozhodl jsem se, že náplast tam dávat nebudu. ,,Vetřelče, je to hotový. Už to máš za sebou." Řekl jsem vesele. Vetřelec otevřel oči, ale mou ruku stále držel.

Koukali jsme si do očí, dokud se nezačal třít o mou hruď. Zasmál jsem se a pohladil jsem ho po vlasech. Myslím, že tohle by mi Zayn nevěřil. Ale vetřelec je přitom takové zlatíčko.

Seděli jsme tam na zemi před gaučem, dokud neusnul. Po dlouhé chvíli sledování toho stvoření jsem se zvedl. Nechtěl jsem ho budit, ale ani jsem toho malého chudáčka nechtěl nechat spát na zemi. No jo, chudáček to je, ale malý není v žádném případě.

Dalo mi to zabrat, ale nakonec jsem ho dostal na gauč. Naštěstí se ani jednou neprobudil, ani když mi spadl. Hodil jsem přes něj mojí peřinu a zabalil jsem ho do ní. Pod hlavou měl polštář a vypadal nad míru spokojeně. Naposledy jsem ho pohladil po jeho vystouplé lícní kosti a šel jsem si sednout ke stolu.

Otevřel jsem si složku B17 a jen tak jsem si prohlížel přiložené fotky. Snažil jsem se najít cokoliv nového, nebo ultra zajímavého. Otevřel jsem si můj sešit a nalistoval jsem si tu nádhernou vesmírnou loď. Vůbec se mi k ní nehodí jméno B17. Mohl bych se vetřelce zeptat, jestli má jiný název. Jenže on neumí mluvit.

Nechal jsem to být a zkontroloval jsem práci, co mám ještě udělat. Žádná nová práce mi nepřišla, takže jsem musel dodělat jen základní věci ohledně vetřelce. Jen tak jsem očima přejížděl mezi řádky, až jsem se dostal k devátému úkolu. Plácl jsem se do čela, odběr krve. A jemu zrovna tekla krev. Sakra.