365 DNÍ

7.den

Bože já do tý školy tak nechci, ale aspoň uvidím Toma a Emily. Už se ně fakt těším.

Super zase nestíhám. Hodím na sebe černý roztrhaný džíny a obyčejné bílé triko. Vylítnu z pokoje,popadnu batoh rychle si nazuju moje milovaný černý conversky a sprintuju do školy. 

,,Collinsová můžete mi vysvětlit váš pozdní příchod?" řekne fyzikářka. Né proč musíme mít první hodinu fyziku. Achjo to mě zase vyzkouší. Já se z toho poseru. Rychle vymýšlím nějakou smysluplnou výmluvu, ale můj mozek nefunguje tak jak bych chtěla. Nakonec ze mě vypadne prosté zaspala jsem.,, Todle už je po několikáté. Nehodlám vám to trpět! K tabuli!" zařve přes celou třídu. Položím si batoh k lavici a se svěšenou hlavou zamířím k tabuli.Na nějaký vzorečky v mé hlavě není místo. Většinu zabírá Thomas, nějakou část texty písniček a ten zbytek ta sračka co mě postupně zabijí. Jen o jsem na to pomyslela chtělo se mi brečet.,,Jak to teda vypočítáte?" probudí mě ze snění ten protivnej hlas. Vůbec nevím která bije.Chce se mi brečet.

Já musela ať mě klidně zabije,ale já u tý tabule stát nemohla.Vylítla jsem ze třídy na holčičí záchody. ,,Bethany? Jsi tu?"ozve se velice povědomý hlas,který patří Emilly. Nechci teď s nikým mluvit,ale z mé skrýše mě prozradí můj hlasitý vzlyk.,,Beth ...odemkni prosím...můžem si o tom promluvit." řekne něžně. Emilly je sice praštěná,ale v takovýhle situaci dokáže zvážnit.

Asi po 10 minutách odemknu. Pod očima mám černé kruhy od řasenky.,,Vypadáš strašně!" řekne povzbudivě.,,Díky, to potěší." kviknu div mě není slyšet a začnu si oplachovat obličej.

,,Tak co se děje Beth?" Mám ji to říct nebo ne. Už jednou jsem se snažila to říct Thomasovi ,ale nešlo to. ,,Víš Em...Ono se to dost ztěžka říká." řeknu smutně. ,,Hele jestli o tom nechceš mluvit nemusíme, chápu."řekne smutnějším hlasem.,,Umírám" kviknu.,,Cože?Ne todle ne. Já chápu,že se snažíš bejt vtipná,ale todle není vtipný ! Teď vážně co se děje"řekne rozrušeně. ,,Umírám." zopakuju už docela nahlas. Emily na mě vykulí oči s nevěřícím výrazem jestli slyší správně.

,, Ano Emilly. Slyšíš správně. UMÍRÁM!" řvu na ni.,,Celej život se mi rozpadl. Vůbec nevím co dělat. Nejradši bych umřela už teď. Vlastně proč to protahovat. Opovaž se to říct Tomoj. Řeknu mu to sama. Nevím kdy,ale někdy jo." stále kričím. Začínají se mi vhánět slzy do očí a tak vylítnu ze záchodů a běžím pryč. Pryč na vzduch. 

Asi po 20 minutách se otočím a vidím za sebou Emily. Jen co ji uvidím,jdu k ní a obejmu ji. ,,Promiň,že jsem tak vylítla. Mrzí mě to, ale snad mě chápeš."řeknu smutně. ,,Jasně že tě chápu.A proto mám nápad, ale nejdřív to musíš říct Tomoj. Za odměnu ti řeknu můj nápad." 

Obě jsme se vrátili do třídy. Modlila jsem se aby nikdo nic nepoznal.,,Máš jít do kabinetu fyziky. Řekla bych,že máš docela průser." řekne Megan pobaveně. ,,Hmmm dík." odpovím ji otráveně a vydám se šouravým krokem do kabinetu fyziky.

,,Co mi k tomu povíte slečno Collinsová?" ,,Moc se omlouvám,ale najednou se mi udělalo nevolno tak jsem musela běžet na záchod,kde mě poté našla Emilly."  řeknu nevině. ,,Dobře tentokrát vám to prošlo,ale příští hodinu si vás vyzkouším. Teď jděte na další hodinu." ,,Nashledanou."

Konečně poslední hodina. Domů jsem se prošla přes park, abych si provětrala hlavu.

 Vrátila s poměrně dobrou náladou. Otevřela jsem dveře pokojíčku, kde se uprostřed nacházela větší krabice s krásnou rudou mašlí.Co to sakra může být. Otevřu víko.,, Aaaaaaaaaaaaa" začnu řvát jak smyslu zbavená na celej byt a z oči mi vytrysknou slzy, slzy štěstí.,,Bože neeee .To je pro mě jako fakt ?!" nevěřím vlastním očím.,,Ano to je pro tebe Beth, snad ti bude zlepšovat náladu." řekne mamka. Já fakt dostala psa. Krásné štěňátko zlatého retrívra mi právě olizovalo nohu.

Zbytek dne jsem strávila s hraním s Tomem. Jo pojmenovala jsem ho po Thomasoj.Jsou si podobní. Oba dva mají psí oči když něco chtějí,kterým prostě nejde odolat. 

Tak tady máte další kapitolu. Užívejte poslední dny prázdnin jak jen to jde! :D 

Doufám,že se Vám kapitola líbila. Budu ráda za jakékoliv ohlasy <3

Zatím :)