365 DNÍ

41.den

Temno. Je to tak moc zvláštní pocit vnímat hlasy, ale nemoci nic. Nevědět, jestli se proberete nebo ne. Nevím, nerozumím nechápu. Ale vnímám. Slyším hlasy okolo sebe. Občas vidím záblesky světel. Jak kdyby někdo prosil, abych se probrala. Jak kdyby mi někdo dával najevo, že ještě není konec, že ještě bojuju. ,,Bethany já tě tu potřebuju." řekl kdo si do temna. Najednou se začíná rozednívat. Vidím bílo. Nerozumím ničemu, co se teď děje. Světlo? Tma? Mám vůbec na výběr, anebo mi osud byl už napsán.

Najednou otevřu oči. Začínám se rozkoukávat. Je mi to tu povědomé. Připadám si strašně zmatená. Nevím, kdo jsem, kde jsem. Umřela jsem? Zkusím pohnout prsty, nohama vše funguje tak jak má. Tentokrát jsem přežila, zvládla jsem to. Ale co bude dál? Zvládnu další záchvat bolesti? Nebude to na mě už moc?

,,Bethany!" slyším mě velmi povědomý hlas. ,, Bože já se o tebe tak bál a strašně jsi mi chyběla a...." Víc už nezvládám pobírat, je toho na mě moc. Pootočím hlavu zaostřím ty krásně, pronikavě modré oči. Ty modré oči, do kterých jsem se zamilovala. Ty modré oči, které září štěstím a já mám pocit, že se v nich utopím. Kdykoli se do nich podívám zamilovávám se znovu a znovu. Je to vlastně vůbec láska? Není to touha, chtíč?

,,Nicku." Zachraptím slabým hláskem. Posadí se ke mně na postel a chytne mě za ruku. ,,Všechno dobrý, od teď všechno dobrý! Slibuju. Nechápu, co se to stalo. Nikdo mi nechce nic říct. Bože Bethany já se o tebe tak moc bál. Jak kdyby se můj život najednou ponořil do tmy. Jak kdyby zmizelo to jediný světýlko naděje, co jsi mi dávala."

,,Nicku, co se stalo?" řeknu už silnějším hlasem. Pomalu se začínám vzpamatovávat. ,, Já vůbec nevím, asi si nějak omdlela. Možná vyčerpáním Beth."

Kdyby jen věděl. ,,Jo to bude vyčerpáni. Tenhle týden toho bylo na mě hodně." Radši ho nechám u této představy. Časem mu to řeknu, ale dnes by toho bylo na něj příliš. Nechci, aby se znovu složil. Nechci, aby zase začal s tím svinstvem.

....

,,Tak Beth, všechny výsledky jsou v pohodě. Teda v rámci možností, však ty víš. Zítra tě budeme moc pustit domů." řekl doktor. ,,Jo tak to je super. Děkuju moc."

Beth: Zítra mě pustí!

Emily: Tak to chce nějakou party na uvítanou.

Beth: Emily, opovaž se!

Emily: Už jsem se opovážila. Je mi líto Beth. Tohle je prostě nevýhoda přátelství se mnou.

Beth: Grr, já tě tak nesnáším. Hele co vůbec Thomas? Jak se pořád má?

Emily: Beth, probereme to asi radši osobně. Zatím pa.

....

,,Tak jsem slyšel, že tě dneska propouští marode." řekl mnou zamilovaný hlas. ,,Hele tak zaprvé nejsem už žádnej marod. Jsem naprosto zdravá a plná síly. Vidíš?" rozeběhnu se a pořádně ho obejmu. ,,No to koukám. Dobře toho maroda odvolávám." řekl s úsměvem. ,,Fajn. A za druhé, jak víš, že jdu domů?" ,,No Emily.." ,,Jak já tu holku nesnáším. Jsem ti chtěla udělat překvapení." Řeknu smutně. ,, To je v pohodě Beth. Jinak sejdeme se dneska v devět u Emily? Doufám, že přijde. Bude tam i Kyle. Rád bych tě seznámil, ale teď už musím běžet, tak pa." než jsem stihla cokoli namítat vyběhl z pokoje. Kam to vlastně tak spěchal? Vzala jsem si tašku a šťastná, že konečně opouštím tenhle pokoj, tuhle budovu, se vydala domů Nasadila jsem si sluchátka a pustila Sick boy od Chainsmokers. Domů jsem dorazila asi okolo třetí odpoledne. Mamka byla zase v práci, ale na stole jsem měla lísteček a misku plnou jahod na přivítání. Vzala jsem si je s sebou nahoru do pokoje. Vyhrál vůbec Nick tu soutěž? Ne bože vzpomněla jsem si zároveň na Joshe a snažila jsem se tu myšlenku dostat z hlavy.

Beth: Emily, co když se na ty party objeví Josh?

Emily: Si blázen? Nikdo ho nezval. Co by tu dělal?

Beth: Já nevím. Bojím se, že to všechno praskne... Já jsem teď s Nickem asi fakt šťastná. Asi to nevydrží, ale zatím je to krásný. A jestli tohle praskne...

Emily: V klidu. Napíšu Kailovi, aby to zkusil ohlídat.

Beth: Děkuju máš to u mě!

Už je osm tak jsem se rozhodla, že se půjdu připravit. Ze začátku se mi tam fakt moc nechtělo, ale teď jsem ráda, že aspoň na chvilku vypadnu. Chvilku zase nebudu myslet na to všechno co před Nickem tajím a budu zase šťastná.

Vzala jsem si na sebe moje milovaný černý šaty, který mi mamka jednou dávno koupila. Vlasy jsem si spletla do rybího copu. Malovat se mi nějak extra nechtělo. Zakryla jsem jen nedokonalosti a dala si řasenku. Naposled jsem se zkontrolovala v zrcadle a pomalu se vydala dolů. Dole jsem sebrala kličky a mobil. Vzala jsem si menší černou kabelku a bílé conversky.

Bylo asi za deset minut devět a já vyšla. Nasadila jsem si sluchátka a zapnula písničky. Vždycky díky nim uniknu z reality. Zní to strašně, ale pořád se snažím před něčím utíkat. Má to cenu být neupřímná? To se tak bojím postavit se pravdě? Strašně se bojím, že jednoho dne to všechno praskne. Musím to Nickovi říct dřív, než bude pozdě. Asi po 20 minutách jsem dorazila k Emily baráku. Hudba byla slyšet na kilometry daleko. Achjo, ta holka to zase přehnala. Všude byly desítky lidí a hudba řvala do prázdných ulic.

Je to neskutečný, ale napsala jsem další část, když jsem viděla jaký o to je zájem! 

Tak doufám,že se bude líbit. Děkuji za všechno. Mějte se krásně <3