365 DNÍ

25. den

Zase ten otravný zvuk budíku. Naštvaně ho vypnu a pomalým tempem se snažím dostat z postele. Jen co vytáhnu žaluzie vidím, jaký krásný sluneční den mě čeká. Tady se to počasí taky mění, jak se mu zachce, pomyslím si. Dojdu do koupelny a dám si sprchu. Ledová voda mi stéká po kůži a já ne a ne se probrat. Asi po pěti minutách ledové sprchy vylezu ven zabalím se do ručníku a lehce se namaluji. Moje dlouhé, kaštanovo-hnědé vlasy si spletu do dvou holandských copů.  Na sebe si vezmu moje milované květinové šaty a bílé conversky. 

Pomalým trempem se vydám do školy, protože mám stále dost času. Bloudím po prázdných ranních ulicích ztracená v mých myšlenkách, které směřují k Nickovi. Zase se mi neozval. Mám o něj strach. Je to asi zvláštní, znám ho opravdu chvilku, ale ten kluk je jiný. Je to pro mě záhada. S Thomasem se už ani nezdravíme.  Řekla bych, že je to přesný příklad toho velkého přátelství, které může mít tak rychlý konec. A Emily? To je ta moje nejbláznivější holka, kterou znám. Čím více se blíží hodina vyučovaní, tím méně ulice prázdné jsou a to kazí můj dojem z tohoto překrásného rána. 

,,Čau Beth!" slyším ten povědomý hlas. ,,Ahoj Emily." odpovím ji se snahou znít šťastně, ale ona to pozná. Vždycky to pozná. ,, Tak povídej. Copak se děje?" řekne soucitně. ,, No." začnu. ,, Jakože ono se asi nic neděje, ale Nick se mi neozval  dalších 5 dní a já mu zkoušela psát a on si to vždycky jenom přečetl. A já nevím co je špatně. Bojím se o něj." Tu poslední větu špitnu do prázdna, aby byla co nejméně slyšet a přesto mi přijde, že ji slyšel každý.,, Mám jednoduchý řešení. Napíšu Kailovi a on mi dá adresu, kde bydlí a ty se za ním po škole jednoduše stavíš." řekne Emily vesele. ,,Počkat. Kdo je Kail ? A není blbý chodit za ním až domů?",, Takže Kail je jeho nejlepší kámoš. A ne není." odpoví a začne rychle ťukat něco do mobilu, než si to rozmyslím.

O hodině matiky, kterou dnešek končíme mi přišel papírek s adresou. Papírek s Nickovou adresou. Srdce mi buší.  Už teď se bojím, vím že se naštve, ale  já potřebuji vědět, že je v pořádku.

Po matice vylítnu ze třídy a letím na MHD abych stihla první autobus.  Autobus jede do starší čtvrti města. Na poslední zastávce této čtvrti vystoupím. Vypadá to tu strašidelně, domy jsou rozpadlé. Nikde nikdo. Zapnu si v mobilu mapu a snažím se najít dům s číslem popisných 35. Asi po deseti minutách ho najdu.  Není zase tak rozpadlý, ale mezi nejnovější určitě nepatří.  Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Zazvoním na zvonek. Nikdo neotvírá a tak otevřu branku a vydám se ke vstupním dveřím a znovu zazvoním. Slyším kroky, které se najednou zastaví u dveří. ,,Nicku?" špitnu směrem ke dveřím. Najednou se dveře otevřou.,,Co tady sakra děláš? Jak si to našla?" vyhrkne a zatáhne mě dovnitř. Nějak mi došli slova, jen co ho vidím, musím ho obejmout. ,, Strašně jsem se o tebe bála." říkám a sem tam mi steče nějaká osamocená slza. ,,Nebreč Beth, už je dobře jo?" řekne tiše a obejmutí mi opětuje. Asi po pěti minutách mě zavede k němu před pokoj a otevře.  Čekala jsem všechno, ale tohle ? ,, Jsou nádherný !" vydechnu. Jeho pokoj je plný kreseb, maleb, fotografii. Je to jediná krásná místnost tady. ,, Beth asi bych se měl omluvit, že jsem se neozval a možná ti to nějak vysvětlit." řekne s hlavou sklopenou do země. Tohle je ten pravý Nick řeknu si.  Najednou si všimnu jedné kresby. Jdu k ní blíž. Chci se na něco zeptat, ale odpověď se mi dostane dříve než to stihnu. ,,Ano jsi to ty." S úžasem koukám na kresbu a mám pocit, že nemůžu mluvit.,, Nechceš si sednout?" a ukáže na postel.,, Jo jasně." řeknu skřípnutým hlasem. 

,,Teď nech mluvit ty mě. Neznáme se dlouho já vím. A vůbec jsem ti to nechtěl říkat teď.  Ale ty sis mě našla. Asi sis všimla, že se to tu rozpadá. Že to není nádhernej velkej dům, kterej má většina kluků tady. A že tu chybí dva lidé a to jsou rodiče. Máma umřela při porodu. A táta, začal chlastat, když mi bylo 16. Mlátil mě a já utekl ke Kailovi. Ten mi koupil z jeho peněz tenhle můj novej domov. Chtěl jsem začít znovu dostat se na uměleckou a malovat, ale nepřijali mě. A tak jsem do toho spadnul. Drogy chlast...a tak. Stydím se za to. Byl jsem přesně takovej jako můj fotr. Kail mě ze všeho tahal. Platil mi jídlo. Všechno. Dostal mě aspoň na střední, kde teď jsem, abych dodělal maturitu a pak měl klid. A možná se ptáš proč tu je tolik obrazů. Je to věc, která mě živí. Miluju to. Nevydělává to moc, jak sama vidíš, ale jednu osobu to uživí. Tenhle rok dodělám maturitu a pak se snad z týhle díry dostanu." dopoví. Nemám mu na to co říct. Prošel si strašným svinstvem. ,, Jak to tu zvládáš v zimě, vždyť to nemá ani topení?" ,, Všechno se nějak dá zvládnout, zatím žiju, takže asi dobrý. ,, Hele klidně bys mohl být u nás máme tam pokoj navíc." řeknu smutně.,, Ne to je dobrý, já občas potřebuju svůj klid. To je důvod, proč nepíšu, chci být prostě sám. 

Zvednu se z postele a znovu si prohlížím obrazy.,, Kdo to je?" ukážu na krásnou mladou ženu.,,Máma." špitne. Teď opravdu vidím, jak slabý ve skutečnosti je. Přijdu k němu blíž a znovu ho obejmu. Najednou cítím jak brečí. Je toho na něj moc. 

Nick

Nikdy jsem si nemyslel, že se svěřím holce, kterou znám pár dní. Ale ona je jiná. Je chytrá a krásná. Září. Její oči září. Nevím, jestli vždy, ale teď ano. Něco ji trápí.Asi to bude ten Thomas. Kdo jinej. Škoda, že jsem mu tu hubu nerozbil. Nejradši bych byl kdyby nikdy neodcházela, protože jen co sem přišla tak to tu rozzářila. 

Bethany 

Najednou kouknu na hodiny a už je skoro půl osmý. ,,Já už budu muset jít. Mamka by se bála." řeknu smutně. Protože se mi opravdu nechce odcházet. Podle mě je tu strašně osamělý.,, Jo jasně. Trefíš?" řekne.,, Jo trefím, v pohodě." usměju se a vydám se ke dveřím.

,,Díky, že si přišla." řekne a usměje se na mě. On má ten nejúžasnější úsměv na světě. ,,Za nic. Já rada, ale slib mi, že když tak napíšeš." ,,Slibuju." řekne a obejme mě.  Bylo to dlouhé obejmutí. ,, Tak ahoj." řeknu a vydám se zpět. Najednou slyším jak za mnou někdo běží. ,, Beth?!" zakřičí a já se zastavím. ,,Ano?" odpovím. Stojíme naproti sobě. Jsme k sobě tak blízko.,,Co jsi..?" nedořeknu to. Políbí mě a já mu to opětuji. Je to krásný, něžný polibek a já se cítím nekonečně. Připadám si jak kdyby všechny problémy ze světa zmizely.A já žila pouze teď a tady. Jen já a on. Nikdo jiný. Žádná rakovina, žádný Thomas nikdo. Jen já a on.  ,, Jsi strašně krásná Bethany." poví s úžasem. A já ho znovu políbím. ,, Už opravdu musím. Doufám, že se uvidíme co nejdřív." řeknu po chvíli. ,, Dobře pa." odpoví.

Otočím se a pokračuji v mé cestě na autobus.

Tak se hlásím s pokračováním. Doufám, že se bude líbit. <3