Jeho rána pěstí mě srazila k zemi. Kope do mě jako smyslů zbavený. Proč?
To nevím, možná protože existuju, možná proto jaký jsem. Nemohu za to, nemůžu. Myslí si snad, že jsem chtěl takový život, myslí si, že já o něho taky stál? Pokaždé když se opije, skončí to stejně. Zmlátí mě, uráží mě. Myslí si ale, že to ještě má nějaký význam, myslí si, že to ještě vnímám?
Ne nevnímám. I ta bolest se stává každodenní rutinou. Jeho nenávistná slova sice slyším, jenže já už nic nevnímám. Nemám sílu. Nereaguju na to, že mě obviňuje ze smrti mámy, jakoby zapomněl, že to on tenkrát řídil. Ne já. Já ji každý večer neubližoval tím, že jsem chodil za děvkami. Já ne, to on. Já ji utěšoval když plakala, to já tu pro ni byl místo něho. A ona tu byla pro mě. Jenže už je pryč. I ji mi vzal. Jedinou osobu, která mě kdy milovala. Nemilosrdně mě o ni připravil. Stále se ptám, proč? Proč to tenkrát nebyl on, kdo podlehl zraněním? Stále nenacházím odpověď. Poslední kopnutí, poslední nenávistný pohled a poslední nadávka. Odešel a mě tu nechal. Zkrvaveného, zlomeného, uvnitř prázdného.
ČTEŠ
Hvězdy jsou dnes tak jasné
Short StoryPřál bych si to celé skončit. Už nikdy necítit ty rány, tu bolest. Jenže představa, že bych je už nikdy nespatřil, je nesnesitelná. Upozornění: V povídce se vyskytuje násilí a sebevražedné sklony hlavní postavy.
